Další krok vzhůru touží udělat na juniorském světovém šampionátu, jenž začíná v úterý v Budapešti.
Sebevědomí může opřít o poslední výsledky, na červencovém evropském šampionátu juniorů skončil na prsařské stovce desátý, jen čtyři desetiny od finále.
„Se stovkou jsem relativně spokojený, zaplaval jsem si osobní rekord, takže to nebylo úplně špatné. Ale předpoklady byly trošku jiné. Chtěl jsem limit na stovku do seniorské reprezentace a ten mi utekl o necelé čtyři desetiny. Tak se o něj znovu pokusím v Budapešti,“ plánuje Maťátko.
Na Evropě v Kazani si posunul osobní maximum i na poloviční trati a se štafetou na čtyři krát sto metrů byl pátý v českém juniorském rekordu. „To byla škoda, medaile nám unikla o kousek, o dvě desetiny, ale už nebyly síly,“ lituje.
Plavcem z klukovského hecu
K bazénu přitom kluka z vesnice Dolany přivedla velká náhoda. „S kamarádem jsme po vyučování neměli moc co dělat, tak jsme si řekli, že začneme plavat. Nejbližší bazén byl v Olomouci, tak jsme tam začali jezdit. Kamarád pak skončil a já jsem nějak vydržel,“ vypráví.
Dnes už může vzpomínat na začátky s úsměvem, to však neznamená, že byly snadnější než u jiných. „Upřímně, po přípravce mě to už vůbec nebavilo. Sice jsem pokračoval, ale chtěl jsem i skončit. Až v sedmé nebo osmé třídě mě plavání strašně chytlo, začal jsem se mu naplno věnovat a vydržel jsem doteď,“ popisuje Maťátko zlom ve svém životě.
V té době také změnil styl, z ryzího kraulaře přešel na prsa a znovu v tom byla náhoda. „Na okresním přeboru jsem se z legrace nahlásil na stovku prsa a dostal jsem se na mistrovství republiky, kde jsem pak na padesátce skončil druhý. Rok jsem pak váhal a plaval i kraul, než jsem se definitivně rozhodl pro prsa,“ vypráví o proměně před čtyřmi lety.
Jak ukazují výsledky a neustálé zlepšování, byla to správná volba. I když se z Maťátka stal prsař, v tréninku kvůli pestrosti a rozložení zátěže styly střídá. „Určitě není dobré plavat pořád jen jedním stylem, ale zpestřovat si to střídáním i těch ostatních. Zároveň se ale musíte soustředit na svou hlavní disciplínu,“ vysvětluje.
Plavání nesnáší i miluje zároveň
Za každým splněným limitem nebo posunutým maximem je velká dřina, která zvlášť laikům často může připadat jednotvárná. V osmnácti letech trénuje Vojtěch Maťátko v bazénu dvakrát denně, ráno i odpoledne vždy hodinu a půl, k tomu má třikrát týdně suchou přípravu. „Plavání je sport, který člověk strašně nesnáší i miluje zároveň,“ tvrdí.
Po letech tvrdého tréninku a pochyb je dnes rád, že přece jen převážila láska a zůstal vodě věrný. „Člověk k tomu musí nějak docvaknout. Jak se posune na trochu vyšší úroveň a začne trochu jinak trénovat, změní se tím i výsledky, časem se vše začne zlepšovat a s tím přijde znovu větší motivace,“ vysvětluje Maťátko.
Tou největší touhou jsou pro něj podobně jako pro většinu sportovců olympijské hry. „Olympiáda je můj největší cíl, ale limit mám ještě docela daleko. Chybí mi momentálně asi čtyři sekundy, což je docela dost, ale pořád je ještě nějaký čas na to, abych se zlepšil a limit už na hry do Tokia splnil,“ věří.
Exotické Japonsko je lákavé, ostatně už teď při cestách za závody objevuje cizí země, ačkoli ne vždy najde čas na poznávání kultury. „Třeba Kazaň je krásné město a bazén úžasný, ale horší to bylo se stravou na hotelu. Cestování je bonus, člověk vidí kus světa, kam by se normálně nepodíval nebo by na to neměl peníze. Ale je to za tu cenu, že musíte neustále makat,“ připomíná.
Mezi tréninky a závody navíc musí vmáčknout i studium, na církevním gymnáziu v Olomouci ho na jaře čeká maturita. „Pak bych rád zůstal v Olomouci a zkusil studium na fakultě tělesné výchovy nebo přírodní vědy,“ myslí dopředu.
Dřív než se však na jaře postaví před maturitní komisi, chce nejdřív uspět teď, v budapešťském bazénu.
