Teď je Martin Prokop ve Finsku zase, už jako pilot WRC, elitní kategorie MS, které tu od čtvrtka pokračuje a při vzpomínce na devět let staré událost se jen směje. "Byla to hurá akce s obytňákem plného piva a srandy. Projeli jsme kvůli závodu kus Evropy s lidmi, který jsou dnes součást mého týmu. Ale já tady pochopil, že tohle je to, co by mě bavilo."
Bylo mu necelých jednadvacet, už tři roky jezdil český mistrák a myslel, že světový šampionát je nedostižnou metou, na kterou bude jezdit jen jako divák. Jenže pak se ve Finsku potuloval servisní zónou, koukal na um jezdců z továrních i soukromých týmů a najednou mu došlo, že...
"Že jsem se zamiloval do juniorského mistrovství světa. Viděl jsem zapálení mladých, jak po sobě na trati jdou. Přitom když jsem jezdil v Česku, byl jsem tam jediný mladý, který měl rychlé auto. Všechno ostatní byli vyjetí chlapi, kteří se drželi zajetých struktur: Seš mladej, tak tu nemáš co dělat. Tady jsem věděl, že můžu být Martin Prokop, který se může prosadit, jak chce on!"
A tak cestou z Finska řekl otci, že ho u sebe ve firmě nemá jen tak čekat. A pak se po hlavě pustil do složení soukromého týmu, se kterým chtěl "dobýt svět", což byl v Česku v té době nepředstavitelný plán. "Byla to má myšlenka, tak i já jsem byl ten motor," vypráví.
Dal dohromady partu mechaniků, jako navigátora angažoval Petra Grosse, který už znal světové rallye z éry továrního týmu škodovky, logistiku svěřil své sestře Petře. "Byla to ta nejkrásnější doba - taková kovbojská, panenská. Měli jsme nadšení, měli prostředky. Ano, udělal jsem spoustu chyb, ale nikdo nečekal, že něco dokážu."
Zároveň měl i štěstí. V motorsportu jsou alfou a omegou peníze, které Prokop "odsál" z rodinného rozpočtu, jež plnila úspěšně fungující firma. "Trápil mě blbý pocit, že to něco stojí, že se někdo musí omezit. A člověka napadne, co by kdo mohl mít, kdyby nebylo tohle." Pak si sám odpoví: "Nad tím nesmí člověk přemýšlet, protože život plyne a co bychom z něho měli, kdybychom ho neprožili. Chybělo by nám spoustu zážitků."
Možná by ho provázelo stigma zlatého dítěte, jenže Prokop už po třech letech v šampionátu bojoval o titul juniorského mistra světa, aby ho nakonec o rok později získal. V té době porážel i Sébastiena Ogiera - muže, který dnes suverénně vede i seniorské mistrovství a je nástupcem legendárního Loeba a se kterým se dnes Prokop znovu potkává i mezi elitou. "Když přišel do Citröenu, tak dostal data po Loebovi. A jelikož je hodně chytrý, uměl je zužitkovat. Dostal od týmu nalejvárnu a vyrostl."
To Prokop, coby jezdec týmu, v němž je sám sobě šéfem, jen těžko něco zdědí. Na co nepřijde sám, to nemá. A tak pro zlepšení dělá cokoliv. Třeba teď do Finska pozval partu kluků, která pro něj bude točit průjezdy zatáček těch nejlepších pilotů a on je pak bude po večerech u videa porovnávat.
"Já si třeba řeknu: Hergot, jedu naplno a víc už nemůžu. Přijedu do zatáčky jak blázen, brzdím na poslední chvíli a stejně jsem pomalejší než nejlepší. Pak kouknu třeba na Ogiera a vidím, že on sice brzdil dřív, jenže pak taky dřív přidal plyn. Musíte to odkoukat."
Ač už loni dojel čtvrtý, což je nejlepší výsledek Čecha v historii, stejně teď vehementně pracuje na změně svého jezdeckého stylu. Sní totiž o stupních vítězů i o tom, že se jednou sveze v továrním týmu. "Spoustu snů se mi podařilo splnit, tyhle dva ale chybí."
Třeba už teď ve Finsku, kde to kdysi všechno začalo, se k nim přiblíží.
