Jak moc je třinácté místo po trápení z minulé sezony povzbudivé?
Spíš je hodně neočekávané. Hrozně mě těšilo, jak se mi na trati jelo, že jsem měla dobrý pocit z lyžování a byla to pro mě zase radost. Soustředila jsem se jen na svůj výkon, neřešila jsem, že musím zajet nějaký výsledek a bylo z toho třinácté místo.
Před startem závodu jste ani nevěřila, že byste mohla dojet na bodech?
Vlastně jsem nad tím ani nepřemýšlela. Nezajímalo mě, jak zajedu, jestli se pak nominuju na olympiádu, kolik vyjedu bodů, kolik ztratím na soupeřky. Nic z toho jsem nevnímala.
Možná i proto, že při vašem teprve druhém závodu sezony jste neměla ani žádné srovnání?
To samozřejmě taky. Ale spíš jsem se soustředila na to, abych měla v hlavě klid. Ten zbytek jsem hodila za hlavu. A v cíli to pak bylo obrovské povzbuzení. Musím zaklepat, aby to nebyl jen jeden výkřik do tmy. Ale je to krásný odrazový můstek do dalších závodů.
V půlce závodu jste dokonce na mezičasu byla sedmá. Co jste si pomyslela?
Že mi to asi fakt jede a možná tam byl i určitý náznak úsměvu, když mi to na trati zahlásili. Ale dál jsem pokračovala ve své jízdě - soustředila se na to, abych dobře dýchala, překládala nohy a podobně.
A bylo z toho čtvrté nejlepší umístění kariéry. Přitom minulá sezona byla i kvůli nemocem jedno velké trápení. Už jste ji hodila za hlavu?
To už jsem se snažila na jejím konci. Ale ono se to točilo pořád dokola. Na jaře jsem ji zkusila z hlavy vytěsnit a znovu trénovat pod stejným trenérem (Lukášem Krejčím). Jeho tréninku věřím a že se nepovedla jedna sezona, prostě se nepovedla, bude se mi dařit v další zimě.
Minulá zima byla hodně ovlivněná nemocemi. Odstoupila jste kvůli nim z Tour de Ski nebo třeba z desítky v La Clusaz.
Je to tak, nemoci na člověka dolehnou ani neví jak. Nejradši bych si tu zimu ani nepamatovala, ale říkám si, že i takový rok je pro dobrého závodníka důležitý.
Do přípravy jste vstoupila s osobním trenérem Lukášem Krejčím, zbytek týmu trénoval pod dohledem finského trenéra Ilky Jarvy. Nevadilo mu to?
To nevím, ale jsem ráda, že mi v tomhle vyhověl. Já nikdy neměla v plánu přejít k jinému trenérovi. Lukáš Krejčí mě zná odmalička a ví, jaké tréninky mi sedí. Do minulé sezony nám to fungovalo, pořád jsem se posouvala, proto jsem viděla důvod v takhle rozjeté kariéře měnit trenéra. Domluvili jsme se tak, že s holkama absolvuju občas nějaký trénink a můj trenér s námi bude jezdit po Světových pohárech.
Ono i pro mladší kolegyně z reprezentace je fajn s vámi občas trénovat.
Samozřejmě. Trénuju s nimi sice jen občas, ale i pro mě je to zpestření. Na hotelu je taky fajn si popovídat, je tam sranda.
Vaše role se v reprezentaci hodně mění. Z mladé nadějné lyžařky jste ve 24 letech tahounkou reprezentace.
A to je i trochu problém. Loni jsem hodně řešila, že se ode mě něco očekává, že musím něco zajet, což pro mě asi taky bylo trochu překážkou. Byl na mě vyvíjen tlak, že jsem jednička týmu a asi to na mě dost působilo. Proto se to teď snažím brát trochu jinak.
Hodně vás ten nepovedený rok psychicky posílil?
To určitě. Už když jsem po zranění začala jezdit na lyžích, cítila jsem se skvěle. Nemám to tak, že bych musela na trénink, jdu na něj ráda, těším se. Psychika dělá ve sportu opravdu hodně.
Mluvila jste o zranění. Jak vážné byly problémy s kyčlí?
Až do půlky září jsem měla ideální přípravu, ale pak jsem začala při běhu pociťovat bolest v kyčli. Jednou ze strany, jednou od třísla, pak zase od zadku. A problém byl přímo v krčku v kyčli. Primář, který se o mou léčbu staral, se bavil s jednou doktorkou na konferenci v Paříži, kde řešili, že tenhle problém postihuje hlavně sportovce a u běžných lidí se to ani nezjistí.
Jak jste se léčila?
Měsíc jsem měla být v klidu. Těžko jsem to skousávala, ale jinou možnost jsem neměla. Jsem ráda, že jsem se dokázala do Světového poháru vrátit ještě v prvním kvartálu.
To jste vážně měsíc vůbec nic nedělala?
Není to tak, že bych jen ležela v posteli (zasměje se). Mohla jsem posilovat ruce, někdy jet soupaž na kolečkových lyžích. Ale nebylo toho moc, což bylo pro hlavu náročné. V půlce září jsem přestala trénovat a začít jsem mohla až na začátku listopadu, kdy jsem odjela do finského Vuokatti, kde jsem se dostávala zpátky.
Přišly i myšlenky, že byste nejela na olympijské hry do Koreje?
Taky tam byly. Když mi řekli, že mám být měsíc v klidu, absolutně jsem netušila, jak se budu vracet. Navíc jsem loni jezdila špatně, nemám žádné vyjeté body v žebříčku. Byla to velká černá díra, protože všichni trénovali, jezdili na lyžích a já se na ně nemohla ani postavit. Vyprchávalo ze mě to, co jsem v létě natrénovala. Bylo to náročné.
O to víc jste se pak těšila na první závody v Davosu, ne?
Těšila. I proto, jakou jsem měla radost z lyžování. Cítila jsem, že se mi zvedá forma, že se mi lyžuje líp. A to pro mě bylo povzbuzením do závodu. Chtěla jsem být zase závodník.
Dá se podle vašeho třináctého místa určit nějaký cíl v sezoně?
Nerada bych teď na sebe vytvářela tlak, že budu jezdit pořád do 15. místa. Chci si hlavně udržet ten skvělý pocit z lyžování, pak výsledky samy přijdou. Snad se mi to podaří až do konce zimy.
