Do výstřelu ze startovní pistole ve finálových rozjížďkách sprinterské etapy Tour de Ski zbývá ve Val Müstairu sotva pár desítek vteřin, když kameraman jako první ze čtvrtfinalistek zvídavě zkoumá tvář Petry Novákové.
Lyžařka karlovarského Slovanu navlečená v barevném čísle pro vedoucí závodnici SP do třiadvaceti let po očku mrkne do kamery, je vidět, že celkově devátý nejlepší čas z kvalifikace chce proměnit v ještě zářivější úspěch. Jenže po startu stačí hrábnout hůlkami do sněhu sotva několika tempy a jedenadvacetileté reprezentantce zůstávají „jen oči pro pláč“.
Doslova. Kdo si někdy vyhodil rameno, dobře ví, jak zbytečné je takovou bolest přemáhat.
Zvlášť když vám v tu chvíli naskočí v hlavě titulek s nápisem: konec sezony! A z nadějně rozjeté Tour de Ski i celé sezony ve Světovém poháru zůstanou cáry. „Pomalu jsem se smířila s tím, že letos už asi lyžovat nebudu. Nechci ale předbíhat a dělat předčasné závěry, zatím opravdu nevím, jak to bude,“ říká.
Kolik jste po startu těch temp napočítala?
Mohlo to být páté, šesté, sedmé... Určitě se mi to nestalo hned na startu. V záběru jsem sama cítila, že ramenní kloub už není dobře posazený, ale v tu chvíli jsem už prostě nedokázala ten pohyb zastavit. V té setrvačnosti si to sice uvědomíte, ale jsou to desetiny vteřiny, víc nestihnete. Zabrala jsem a rameno šlo ven.
V televizi jsme všichni ty záběry viděli. Co bylo pak?
Z Tour de Ski jsme jeli rovnou na Centrum pohybové medicíny. S profesorem Pavlem Kolářem jsme se dohodli, že postup necháme na něm. On řekne, jaká všechna vyšetření jsou potřeba a určil varianty, jak to bude dál. Výsledek vyšetření pak určí, jestli mě čeká operace nebo reoperace.
S ramenem jste měla problémy už před pár lety a na čas vás to přibrzdilo v kariéře. Vzpomněla jste si na to?
Abych řekla pravdu, tak mi probleskly hlavou úplně ty samé myšlenky jako tehdy v Novém Městě. Hned v té chvíli jsme věděla, že je to v ... (zasměje se). V tu chvíli jsem to brala asi nejhůř. Svou roli hrály emoce i závod, který jsem měla docela dobře rozjetý.
Říkáte docela dobře? Deváté místo po kvalifikaci je myslím víc než to a tak to vnímali i vaši fanoušci.
Moc jim děkuju za podporu, vnímám ji opravdu intenzivně.
Od jaké doby?
Jak jsem se začala pravidelně pohybovat v bodované třicítce. Tak nějak od té doby sledují mé výsledky, fandí mi. Člověka to až dojímá, když si čte, jak jsou na trní, ať už řeknu, jak to je. Sama toho ale zatím moc nevím, co a jak bude. Za podporu jsem ale strašně ráda, vidím, že lidem to není jedno.
V sezoně jste si stanovila tři vrcholy: Tour de Ski a dvě mistrovství světa, klasické a třiadvacítek, kde jste byla velkou favoritkou na medaile. Do toho kompletní program Světového poháru a po Vánocích místo odpočinku za tréninkem do italského Passo Tonale... Není toho až příliš?
Proč? Sezona je v plném proudu, na odpočinek není čas, to můžeme na jaře. Teď ale musíme šlapat jako hodinky. Mezi závody máme pro sebe na regeneraci den, dva. Na delší zevlování to ale není.
Pak ale může přijít i nějaké únavové zranění.
Nemyslím, že by se mi to stalo kvůli únavě. Unavená jsem určitě nebyla.
A čím si to tedy vysvětlujete?
Kloním se k variantě, že rameno jsem neměla tolik zpevněné. Nemyslím silově, ale při protahování jsem si ho mohla trochu povolit a to pak první prudké údery prostě nevydrželo.
Co na to váš trenér Lukáš Krejčí, který vás měl na starosti v karlovarském Slovanu a teď i jako trenér ženské reprezentace?
Hned co se mi to stalo, jsem mu říkala, jaká je to výhoda, že se mi to už jednou stalo a víme tedy, do čeho jdeme (smích). Tehdy jsem ale měla navíc mononukleózu, to nám zabralo dalších několik měsíců. Samotné rameno mi zabralo tak tři měsíce a k tomu jeden měsíc čekání na operaci, protože rameno bylo nateklé.
Jak to vypadá teď?
Rameno nateklé naštěstí nemám, návrat ale přesto nechci uspěchat. Nejdřív musím být úplně v pořádku, až pak můžu myslet na nějaké závody. Rameno teď různě tejpovat, to zkoušet rozhodně nechci. Vypadlo mi už podruhé a kdyby se to začalo opakovat, mohla by to pro mě být taky konečná.
Poučila jste se z prvního zranění, že? To tehdy jste rameno tejpovala.
Dva nebo tři měsíce před Novým Městem jsem upadla a svezla se po svahu, rameno to tehdy trochu odneslo a zřejmě bylo i vyhozené, ale tehdy jsem to vůbec neřešila a to se mi pak vymstilo.
Za podobné situace jako teď ve sprintu na Tour de Ski, také v prudkém záběru. Jak to bude vypadat se zbytkem sezony?
Už jsem se pomalu smířila s tím, že letos už asi lyžovat nebudu. Maximálně tak tady u nás po Krušnohorské magistrále. Nechci ale předbíhat a dělat předčasné závěry, zatím opravdu nevím, jak to bude. Samozřejmě chci lyžovat, ale rameno je teď přednější.
To si nyní budou asi říkat i páni profesoři o vašem studiu na vysoké škole, že?
Abych řekla pravdu, tak zrovna na ně se teď moc netěším (smích).
