Žádná jiná hráčka letos nenasbírala tolik bodů jako Petra Kvitová. Má za sebou parádní začátek roku, a když se jí povede antuková sezona, mohla by se poprvé v kariéře stát světovou tenisovou jedničkou. Přesto je jeden zápas, který z paměti nemohla dlouho vyhnat.
„Finále v Austrálii,“ připomene v rozhovoru pro Magazín DNES porážku s Japonkou Ósakaovou. „Byl to pro mě obrovský úspěch, ale bohužel ten kousek chyběl. Já zkrátka vím, jaké to je grandslam vyhrát. Takže to bolelo.“
Co se jí po takových zápasech honí hlavou? „Zoufalství. Z toho, že jsem to měla v rukou, ale hlavně z toho, že už s tím nic neudělám. Občas přijdou i slzy, jsem po zbytek dne smutná a někdy se mi i špatně spí.“
Dost se toho u ní změnilo. Stala se z ní Pražačka. Měla to v plánu už dřív, ale stěhování urychlilo napadení v jejím prostějovském bytě v prosinci 2016.
Fandí Slavii, což zdědila po tatínkovi. „Když jsem v Praze a hrají, ráda tam zajdu. Fotbal mě chytnul a baví,“ popisuje.
Ke klidu, který z ní je na první pohled vidět, pomáhá i fakt, že už má za sebou svědectví u soudu. „Mám v životě další zkušenost. Ne příjemnou, nikomu bych ji nepřála, ale třeba mě posílí. Rozsudek je sice nepravomocný, ale jsem ráda, že už se to celé blíží ke konci,“ tvrdí.
Při rozhovoru si pravou rukou mačká mozoly na té levé. Udělaly se jí tam po jizvách, které způsobil nůž.
„Pořád nedám třeba prsty v pěst. Nebo mi občas vypadnou léky, které nedokážu pořádně chytit. Na chvíli mě to vytočí, ale pak si hned uvědomím, že je vlastně fajn, když mi jen propadly. Od zranění vím, že bychom se měli radovat z každého dne, kdy tu jsme.“
A jak se dívá na pozici světové jedničky, kterou má blízko? Tak jako téměř na všechno. Skromně. „Už jsem byla několikrát blízko. Bylo by to samozřejmě hezké. Ale můj hlavní cíl to není.“
