Rodačka u jihomoravského Vracova se v Big 10, jedné z nejsledovanějších konferencí soutěže NCAA, zařadila mezi nejlepší nováčky. V základu basketbalového týmu Illinois Fighting Illini chyběla jen dvakrát ze 31 zápasů. Její bodový průměr během sezony vyšplhal k číslu 10,5.
Osobní rekord - 21 bodů - nastřílela Holešínská hned třikrát; proti Rutgersu, Purdue a Nebrasce. S Wright State zaznamenala double-double za 18 bodů a 11 doskoků. Zkrátka povedený začátek zámořské kariéry.
Petro, co stálo za vaším rozhodnutím zkusit americkou cestu?
V české lize jsem na konci sezony hrála zhruba 25 minut za zápas, ale chtěla jsem využít příležitosti, která se mi naskytla. Z University of Illinois mi nabídli plné stipendium, což pro mě byla obrovská výzva. Chtěla jsem se naučit jazyk a lákalo mě skloubení dobré školy a sportu. Připadá mi totiž, že v Česku je těžké studovat nějakou lepší školu a zároveň hrát basket.
Jak jste se do Ameriky vlastně dostala?
Po mistrovství světa do 17 let v Česku mě před dvěma lety škola kontaktovala poprvé. Náš trenér Matt Bollant byl pozorovat Kanaďanku Jaelyne Kirkpatrickovou, se kterou teď hraju v týmu, a při té příležitosti si vyhlédl i mě. Měla jsem i několik dalších nabídek, ale Illinois jsem si zvolila, protože má hodně studentů a hraje v konferenci Big 10, která je co se kvality týče na špičce ve Státech. Mám plně hrazené školné, ubytování a navrch mi škola dává kapesné.
Jaké byly vaše začátky v Americe?
Nebylo to jednoduché. Když jsem do Ameriky jela, myslela jsem si, že umím docela dobře anglicky. Rychle jsem ale zjistila, že mám velké rezervy. Chytila jsem se ale rychle a za měsíc už jsem rozuměla všemu. Musela jsem si taky najít nové kamarády a zvyknout si zdejší životní styl. Nejvíc se bavím se sportovci holkami z týmu a taky s basketbalisty a fotbalisty.
Byl to dobrý krok? Jak to na University of Illinois vypadá po sportovní stránce i co se studia týče?
Ze školy jsem nadšená. Je to podle mě jednou z nejlepších v Americe. K volbě oboru jsem se ještě nedostala, ale chtěla bych se věnovat marketingu nebo mezinárodnímu obchodu. A po basketbalové stránce je to tady super. Úroveň je tu o poznání vyšší - od zázemí, které tu máme, po přístup všech, kteří se okolo našeho týmu pohybují. Máme nově zrekonstruovanou arénu pro šestnáct tisíc diváků, svoji vlastní tréninkovou halu, posilovnu, týmové manažery, kteří se nám při zápasech starají o vybavení a nosí nám tašky. Létáme svým vlastním letadlem na zápasy, takže rozdílů s Evropou by se našlo dost.
V Brně jste hrála na rozehrávce, na univerzitě máte ve vizitce zapsánu pozici menšího křídla, shooting guard. Jaká je však vaše role na hřišti? Musela jste se přizpůsobovat americkému pojetí?
Moje role se v podstatě nezměnila. Jsem na hřišti, abych dávala body - jsem trojkařka. Nejvíce hraju na křídelní pozici dva, ale někdy se dostanu i na rozehrávku nebo na trojku. Letos jsme neměly příliš vysoký tým, takže jsem odehrála spoustu minut právě jako small forward. Za sezonu jsem nastřílela 54 trojek, což je v historických tabulkách naší školy třetí nejlepší výsledek studentů prvního ročníku.
Jaké atributy jsou důležité k tomu, aby se český, potažmo evropský hráč v NCAA prosadil?
Trpělivost. V našem prvním zápase jsem hrála necelé dvě minuty a postupně jsem si pozici v týmu musela vybudovat. Určitě tu na mě nikdo nečekal. Nikdy jsem také neposilovala, což je tady v Americe běžné. Poprvé jsem v posilovně skoro ani nemohla zvednout činku bez závaží. Teď už jsem na tom silově líp. Ale svůj evropský styl basketbalu jsem si ponechala, což je podle mě výhoda. Spousta hráček to tady tlačí hodně silově, já se spíš snažím hrát technicky.
Petra Holešínská v utkání s Rutgersem
Výsledek vašeho týmu v Big 10 asi moc pozitivně hodnocený nebyl, že? Trenér Bollant byl po sezoně propuštěn.
Skončily jsme čtvrté od konce, což jako úspěch samozřejmě bráno nebylo. Náš tým byl ale hodně mladý - měly jsme jen jednu čtvrťačku a jednu třeťačku, zbytek byly hráčky prvního a druhého ročníku. Ze začátku jsme sbíraly zkušenosti a oťukávaly se a na konci, když nám to začalo klapat, už bylo pozdě. Big 10 je opravdu silná konference a je těžké se v ní prosadit. Teď máme novou trenérku (Nancy Faheyovou). Zatím jsme měly jen tři tréninky, ale všechno jde dobře.
Dostaly jste po sezoně, končící v březnu, volno, nebo musíte hned naskočit do přípravy na další sezony?
Pravidla NCAA neumožňují mimo sezonu trénink basketu víc než dvě hodiny týdně. Takže teď trénujeme jen tři dny na 40 minut a pak chodíme do posilovny.
Jaké máte největší zážitky zápasového charakteru? Jinak řečeno - jaká je vaše nejhezčí a nejhorší chvíle na amerických hřištích?
Nejlepším zážitkem byla naše první výhra na turnaji Big 10 proti Nebrasce. Chyběla nám naše klíčová hráčka, ale přesto se nám podařilo podat nejlepší výkon v sezoně. V nejhorším zápase se nám vůbec nedařilo střelecky. Pamatuji si, že statistika trojek na konci utkání byla tři ze 32 pokusů. Ten den nám tam prostě nic nepadlo.
Působíte ve stejné konferenci NCAA jako Hana Veselá, sestra Jana Veselého. Jak si jí basketbalově daří?
Na hřišti jsme se při zápase moc nepotkaly, ale známe se dobře z reprezentace. Hanka to má těžké, je na super škole, Michigan State mají skvělý tým.
V Illinois je silná česká emigrantská komunita, zaznamenala jste to vy osobně?
Zrovna nedávno potkala žena našeho bývalého trenéra jednu Češku v obchodě a dala mi na ní číslo. Byla to manželka Blakea Schilba, který hraje ze českou reprezentaci. Blake je momentálně v Istanbulu, hraje za Galatasaray, ale jeho rodina žije právě v našem městě - Urbana-Champaign.
I univerzitní basketbal je v Americe neuvěřitelně populární. Jak se sportovní sláva dotýká vás? Poznávají vás lidi ve škole nebo na ulici?
Občas se stane, že mě někdo v obchodě nebo na ulici pozná. Nejvíc mě mají rády malé děti, které chodí na naše zápasy. A říkají mi tady P, protože vyslovit moje jméno je pro ně těžké.
V čem se program sportovce odlišuje od normálního studenta americké vysoké školy?
Na zápasy dostáváme omluvenky, takže si testy můžeme napsat v jiném termínu, a i celkově nám škola vychází vstříc, abychom mohli zvládnout jak učení, tak i sport.
Vzpomínky na Champions Camp |
S americkou basketbalovou školou jste před lety přišla do kontaktu na kralupském Champions Campu. Jaké jste si z této akce tehdy odnesla zážitky?
Hrozně ráda na Champions Camp vzpomínám. Líbilo se mi, že na nás trenéři mluvili anglicky. Herb Brown, Marques Johnson i Michael Holton byli super. Byli tam i výborní hráči, třeba Viktor Půlpán je dnes jedním z nejlepších rozehrávačů v české lize. Letos v létě se v Kralupech plánuji zastavit a na kemp se přijdu podívat.
Jste s někým z účastníků v kontaktu?
Marques Johnson mi občas napíše a zeptá se, jak se mi daří. Příští rok se na nás přijde podívat, až budeme hrát ve Wisconsinu.
Jaké jsou vaše další posezonní basketbalové plány?
Nejdřív samozřejmě musím dokončit školu, potom máme mistrovství Evropy do 20 let. Ráda bych se pak zúčastnila několika turnajů 3x3, ale mým velkým snem je univerziáda v Tchaj-peji na Tchaj-wanu. Sice bych tím zameškala první týden školy, ale stejně bych moc ráda jela reprezentovat.
