Willy Fog na to ve slavné verneovce měl 80 dní.
On svět obletěl za sedm a ještě si u toho střihl sedm maratonů.
Na sněhu a ledu v Antarktidě.
Ve výhni v Kapském Městě.
Na závodním okruhu u Madridu. I na pobřeží nočního Miami.
„Během toho týdne jsme neměli ponětí, kolik je hodin, v jakém jsme časovém pásmu. Neexistuje, že byste měli jasné, že teď bude snídaně, teď oběd. Téměř nespíte, regenerace neprobíhá,“ líčí Petr Vabroušek, pětačtyřicetiletá ikona českého triatlonu a milovník extrémních běhů.
Právě o jednom takovém mluví. Jmenuje se World Marathon Challenge a jeho smyslem je během sedmi dnů uběhnout sedm maratonů na sedmi různých kontinentech (Antarktida, Afrika, Austrálie, Asie, Evropa, Jižní a Severní Amerika). A tak větší šichta než oněch 42 kilometrů je zvládnout dlouhé přelety a při nich zkusit odpočívat. Občas jíst a hlavně „přežít“.
„Letos se mi podařilo v letadle několikrát zabrat místo u exitu, kde se spí lépe než v sedačce. Takže jsme za ten týden naspali asi 24 hodin. Před dvěma lety jsem spal 14 hodin, což už bylo kritické. Na druhou stranu, byli tam borci, kteří dokážou usnout i vestoje při frontě na imigračním.“
Aby bylo jasno – Vabroušek tu minulý týden startoval podruhé a stejně jako před dvěma lety skončil druhý (s průměrem 3:16:53 za maraton). A když mluví v množném čísle, myslí i devatenáctiletého syna Filipa. O další účasti už neuvažoval, ale když se okolo Vánoc ozval pořadatel, že by o Vabrouška i s potomkem stál, změnil názor. Syn, mladší Vabrouškova kopie, sice běžel „jen“ půlmaratony, přesto to byl pro hrdého tátu výjimečný okamžik. „Před 19 lety jsem vyhrál v Kapském Městě svého prvního Ironmana, tehdy bylo Filipovi sedm měsíců. A teď jsme tam běželi závod společně.“
Jaký byl itinerář?1. Kapské Město - Antarktida a zpět (délka letu 2x5,5 hodin) 2. Kapské Město - Perth (21 hodin a dvě mezipřistání) 3. Perth - Dubaj (14 hodin a jedno mezipřistání) 4. Dubaj - Madrid (8 hodin) 5. Madrid - Santiago de Chile (14 hodin a dvě mezipřistání) 6. Santiago de Chile - Miami (8 hodin) |
Klíčové jsou samozřejmě přesuny. A tak vyjma štreky na Antarktidu, kam se kvůli ledové přistávací ploše musí nákladním Iljušinem, cestují závodníci soukromým letadlem, které jindy využívají fotbalisté Chelsea či skupina U2.
Také proto platí běžci vysoké startovné 36 tisíc eur (zhruba 930 tisíc korun). K tomu si připočítejte letenky do Kapského Města, kde je výchozí bod, a z Miami, kde se naopak končí.
Vabroušek ale ujistí: „I kdybych ten milion měl, tak bych ho za tohle nedal.“
Když traktory prodlouží trať
On i syn byli pozváni pořadateli, jsou však v poli výjimkami. Těm nejlepším hradí startovné sponzoři, protože šoty z klání se objevovaly ve vysílání BBC i nejvýznamnějších místních televizích. „Spousta běžců se také účastní pod rouškou různých charit. Jeden Brit to před dvěma lety běžel pro veterány RAF. Vzal si s sebou i osobního trenéra. Představa, že vyberou tři miliony, ale z toho dva spotřebují na svou účast, se mi příčí. To mi vadí,“ říká Vabroušek. A další sortou jsou pak lidé, kteří si týdenní „očistec“ za milion prostě mohou dovolit.
Petr Vabroušek (vpravo) a jeho devatenáctiletý syn Filip.
Jenže i tak žádný komfort nečekejte. Tohle je extrémní klání, pohled do tváře drsné reality. Už start na Antarktidě umí dát pořádnou facku. Běželo se v minus deseti na okruhu kolem letiště jedné zdejší základny a pořadatelé znovu vypsali 6,5 kola jako minulý rok. Jenže pozapomněli, že traktory, které upravují letištní plochu, ji za poslední měsíce o pár stovek metrů prodloužily, a tak místo maratonu hned první etapa nabídla rovnou 45 kilometrů. „Po prvním kole jsme navíc trať rozšlapali, takže se změnila v oraniště, jako když šlapete v jemném písku,“ popisuje Vabroušek.
Jeho jediný přemožitel, Američan Michael Wardian, který tady toužil překonat rekord a stlačit průměr maratonů pod 2:45, tu tentokrát běžel za 3:16. „A bylo jasné, že rekordy padat nebudou.“
Jakmile proběhnete cílem, máte chvíli na oddech, neboť čekáte, až dokončí i ti poslední. A třeba 67letá Gloria Lauová a 76letý Dan Little, nejstarší z účastníků, běhali maratony za sedm hodin. A tak během pauzy Vabrouškové na Antarktidě prozkoumali základnu, v Petrhu zase vyrazili za město na klokany a v Santiagu si ve zdejší boxerské klubovně, kde se mohli osprchovat, střihli i tréninkový zápas v ringu.
Jakmile jsou v cíli všichni, rozjede se kvapík. Autobusem na letiště, tam projít klasickou turistickou procedurou, odlet. Po příletu znovu rychle do autobusu a na start. Mnohdy jsou závodníci rozlámaní, hladoví. „Běžně bych dvě hodiny před startem nejedl, ale tady jsem si narychlo připravoval proteinovou kaši půl hodiny před startem,“ líčí Vabroušek. V letadle se sice servíruje strava z bysnys třídy, jenže... „Když vyřízený padnete na palubu, potřeboval byste se rychle najíst a pak usnout. Ovšem na jídlo čekáte dvě hodiny.“ A jelikož jde o menší letoun, tak musí na dlouhých cestách dočerpávat palivo, proto vás po chvíli spánku letušky zase budí, neboť se blíží mezipřistání.
Jak se vloupat do hotelu
Hotel byl od pořadatelů objednaný jen v Dubaji, závodníci v něm měli strávit osm hodin, jenže kvůli předchozímu zpoždění se scvrkl čas na čtyři. V Madridu Vabrouškům fandili příbuzní. Při poslední etapě v Miami se zase vybičovali k nejrychlejším časům (Petr 3:04 a Filip 1:27). Hnala je i vidina, že na ně čeká postel v hotelu.
Petr Vabroušek (vpravo) a jeho devatenáctiletý syn Filip.
„Ale když jsme tam dorazili, byl zamčený, protože byly dvě ráno. Volali jsme na uvedené číslo, jenže na druhé straně se ozval hlas, který odmítal mít s hotelem cokoliv společného. Jak jsme se později dozvěděli, dva dny předtím hotel změnil majitele. Po další hodině jsme se dostali s jedním hostem dovnitř a v recepci jsme našli obálku s mým jménem,“ říká Vabroušek.
Nastala radost, jenže karta nefungovala. Nepomohly ani další hovory, a tak po další hodině vlezl starší z Vabroušků za recepci, nastartoval počítač a po chvíli se mu podařilo kartu nakódovat. „Hacknul jsem si kartu k vlastnímu pokoji. Nevím jak. V patnácti jsem sice dělal recepčního ve Společenském domě v Otrokovicích, ale tehdy ještě nebyly karty,“ směje se.
Zkrátka, abyste sedmidenní peklo „přežili“, nestačí jen umět běhat.
