„Řval jsem radostí jako blázen,“ přiznal se smíchem dvaatřicetiletý rodák z Budišova na Třebíčsku. „Pak mi najednou vytuhly nohy, tak jsem si musel na chvilku lehnout na záda. Ale aspoň jsem kopal nohama jako kohoutek,“ usmíval se dál.
Skoro to vypadalo, že vás z téhle euforie hned tak něco nevytáhne. Jak dlouho trvala?
Malinko opadla hned druhý den, protože jsem omarodil. Takže to doradování se nebylo úplně takové, jaké jsem si přál. Byl jsem chcíplej.
Cítil jste, že se o vás pokouší nemoc už před závodem?
Ne, to ne. Já jsem se jen po závodě rozhodl, že na hotel nepojedu autobusem, ale že se projdu, abych mohl všechny ty pocity vstřebat.
Nezapomněl jste si na stadionu v návalu euforie bundu?
Kdepak. Ale jak jsem byl propocený, tak jsem asi trochu promrzl. Nešlo o nic vážného, jen takové nachlazení. Na radosti z medaile mi určitě nic neubralo.
Kdy vám definitivně došlo, co jste dokázal? Že máte po dlouhých šesti letech zase cenný kov z evropského šampionátu?
Abych pravdu řekl, tak když jsem dorazil na pokoj a začal pročítat všechny ty esemesky s gratulacemi, tak jsem se najednou začal šíleně bát, že se probudím. Že je to jen sen. Podobný se mi totiž zdál už mockrát předtím.
A co vás tedy přesvědčilo, že tentokrát jde skutečně o realitu?
Nejprve jsem si říkal, že většinou, když si člověk ve snu připustí, že se mu to jen zdá, tak se hned probudí. A u mě ten sen pokračoval dál. Pro jistotu jsem ale ještě vběhl pod studenou sprchu, abych měl jistotu.
Před závodem by si na vaši medaili nikdo nevsadil, jak jste na tom byl s vírou ve vlastní úspěch vy? Cítil jste formu?
Na to je trochu složitější odpověď. Trenér Dan Hejret pro mě přichystal hrozně náročnou přípravu. Kolikrát už jsem fakt nemohl. A když jsem tam tak kňučel, že už to prostě nedám, tak vždycky přišel a zeptal se mě: Chceš medaili? Tak běž a udělej znovu, co jsem ti řekl. A právě to byly chvíle, kdy jsem si uvědomil, že mám natrénováno a naběháno jako nikdy předtím. Že by to mohlo vyjít. Vnitřně jsem v bronz opravdu věřil.
A on se pak skutečně povedl. Mohla bych vám před dalším závodem zavolat, abych měla tip, na co si jít vsadit?
Jasně, domluveno.
Ono ale nebylo moc daleko ani od zlata...
Přesně dvě setiny. Však jsem taky přemýšlel, že jsem mohl skočit do cíle šipku a možná bych byl první. To by bylo něco neuvěřitelného, vrátit se a udělat titul. Ale i bronz je pro mě krásný. Nádherný.
PROSÍM! O třetím místě překážkáře Petra Svobody na halovém světovém šampionátu v Bělehradě musela rozhodnout až cílová fotografie.
Vybavily se vám na stupních vítězů všechny ty týdny a měsíce, kdy jste bojoval s urputným zánětem v noze?
Dorazil jsem na vyhlašování nejdřív ze všech, a jelikož mi řekli, že si s sebou nemáme brát mobil, tak jsem měl hodně času přemýšlet. V duchu jsem si promítal, kdo mi kdy a kolikrát řekl něco ve stylu: Víš, Peťo, tvoje noha už je tak rozbitá a zničená, že už nikdy nebude stoprocentní. A ty tvoje představy o medailovém návratu se už nesplní. Někteří se mi to snažili říct hezky, jiní mi bez obalu doporučovali, abych se na běhání prostě vykašlal. A já teď všem těm lidem dokázal, že nejsem lhář. Že jsem nekecal, když jsem jim tvrdil, že cítím, že se dokážu vrátit.
Vážně jste ani na chvilku nezapochyboval?
Já tomu opravdu celou dobu vnitřně věřil, ale je pravda, že jsem se taky trochu bál, jestli si to jen nenamlouvám. Každopádně za mým úspěchem stojí spousta lidí. Třeba můj trenér, přítelkyně, rodina a samozřejmě taky sparingové. Vždycky se prostě objevil někdo, kdo mě v pravou chvíli kopl do zadku a řekl: Běž si pro medaili.
V tuhle chvíli se asi musíte cítit hrozně silný. Takový úspěch asi udělá se sebevědomím úplný zázrak. Nebo snad ne?
Musím říct, že jsem strašně vděčný za tuhle svoji vlastnost, díky které nakonec toho, co si usmyslím, vždy dosáhnu. Vím, že moje tělo mi v tom pomůže.
Když už je řeč o vašem těle, nelze si nevšimnout tetování, které máte na obou předloktích. Co přesně znamenají ony latinsky psané věty?
Všechna moje tetování vznikla v době, kdy jsem byl zraněný, kdy jsem tři a půl roku nemohl vůbec nic. Jde o texty z hudby a motta, která se mi líbila. Na pravé ruce stojí - Přes překážky ke hvězdám a Po každé noci následuje den. Byly totiž večery, kdy jsem měl deprese, bál jsem se, že je po všem. Dokonce jsem se přistihl, že klečím u postele a modlím se, abych se ráno vzbudil a moje achilovka byla v pořádku. A pak ke konci léčby se to skutečně stalo. Jednoho rána jsem se vzbudil a bylo líp.
A vaše levá ruka?
Tam mám napsáno, že bez pekla není ráj a že každý konec znamená nový začátek. A zhruba rok nebo dva zpátky jsem si ještě nechal na bok vytetovat torzo svého těla nad překážkou. Jen místo toho plůtku je tam věta - Nejde o to, kolik ran dostaneš, ale kolik jich uneseš. No a tím jsem to završil.
Takže už nikdy žádné jiné tetování?
Doufám. Ono totiž to poslední bolelo jako blázen. Fakt si v tuhle chvíli neumím moc představit, že bych se ještě někdy hecnul.
Pojďme se na chvilku věnovat vašemu kondičnímu trenérovi. Už jste naznačil, že vám Daniel Hejret ohromně pomohl, ale slyšela jsem, že není úplně jasné, jestli vaše spolupráce bude pokračovat i nadále...
Víte, já jsem pro něj vlastně taková charita. I kdybych mu dával celý svůj měsíční plat, tak bych si ho stejně nemohl dovolit. Nevydělávám jako hokejisti, tenisti nebo zápasníci MMA, které má Dan na starost. Já byl vděčný za každou hodinu, kterou mi věnoval. Domlouvali jsme se třeba na večer, protože jindy neměl čas. O jeho služby je obrovský zájem a já ho úplně chápu, že se chce zajistit. Takže momentálně řeším, jak to udělat dál. A věřím, že mi v tom pomůže Olymp Praha. Jasno by mělo být během 14 dnů.
Prý se mu říká Oživovač mrtvol...
Jo, údajně ho tak jednou někdo nazval a zůstalo mu to. A když se mnou začínal, tak mi řekl: Neboj, s tebou to taky zvládneme. Taky tě oživíme. Jeho tréninky jsou natolik jiné, nové. Přesně takové, jaké potřebuju. Dan je osvěta sportu. A můj mentor.
Překážkář Petr Svoboda (vpravo) s bronzovou medailí, uprostřed je vítěz Andy Pozzi, vlevo pak druhý Pascal Martinot-Lagarde.
Váš příběh hodně připomíná americké dojáky, kde vše vždycky končí happy endem. Máte takové filmy rád?
Ty sportovní úplně miluju. Ale nedokážu si představit, že by někdo zformuloval do filmu či knížky ten můj příběh. Je v něm totiž i dost černých chvilek, o kterých úplně nevím, jestli bych je chtěl hodit na papír.
Už jste se nějak odměnil za dobře odvedenou práci v Bělehradu?
Pro mě je velká radost, že mi teď zvednou trochu plat a že tak budu mít zase trochu klidnější období. Byly totiž chvíle, kdy jsem na tom nebyl zrovna dobře. Tři roky jsem si třeba nekoupil nic na sebe. Ale samozřejmě, že nejvíc se těším a největší odměnou pro mě jsou chvíle strávené s rodinou a přítelkyní Kačenkou. A taky se už moc těším, až se sejdeme s kamarády a já jim budu moct říct: Hele, kámo, díky za podporu, já to fakt dokázal.
