„Všechno jsem nechal už předtím na trati, pak už mi nezbyly síly, abych ještě zabojoval o špičkové umístění - třeba na pódiu,“ říká. Přesto největšímu lyžařskému závodu světa o víkendu zamával jako suverénně nejlepší z Čechů.
Veškeré snažení v končící sezoně běžců na lyžích směroval Petr Novák k jednomu vrcholu.
Vasův běh.
V lyžařském světě není většího závodu a prosadit se ve finiši po devadesáti kilometrech dřiny zakyselené v celém těle, to už chce nejenom kus lyžařského umu a v malíku zvládnuté taktiky, ale perfektně musí sednou i týmová podpora - od kolegů na trati, přes servismany až po občerstvování.
Karlovarskému laufaři ve službách českého týmu Atlas Craft to všechno vyšlo a byť se zvlášť na začátku téhle štreky vedoucí švédskými lesy mezi městy Sälen a Mora chvílemi hodně trápil, nakonec ztratil v cíli na vítězného Nora Dahla z United Bakeries necelých osm sekund a mezi Čechy bylo jeho desáté místo suverénně nejlepším výsledkem.
Stanislav Řezáč ze Silvini Madshus dokončil závod třiadvacátý se ztrátou tři a půl minuty, sedmatřicátý Lukáš Bauer - mimochodem Novákův soused z Božího Daru, ztrácel na vítěze v cíli už téměř sedm minut.
Nejvýš z Čechů (dvacátý) je Petr Novák také v průběžném pořadí Ski Classics. „Všechno fungovalo perfektně. Sešlo se to a tomu odpovídá i výsledek, kterého jsem chtěl dosáhnout,“ pochvaluje si.
Že vám všechno tak sedne, to ale pár kilometrů po startu závodu zrovna nevypadalo.
Ze začátku to nebylo vůbec dobré, na rovinu můžu říct, že jsem byl i trochu zaskočený. Myslel jsem si, že jedu jako vždycky, ale nějak mi to prostě nechutnalo.
Co ten první kopec?
Nechtěl jsem se tam úplně hnát, moje strategie byla taková, že si ho vyjedu s určitou rezervou, abych se tam neuštval. Nepočítal jsem ale s tím, že ještě pod tím prvním kopcem už budu na nějakém stém místě (usměje se). Snažil jsem se, ale byl tam jiný sníh a nevím, jestli zrovna na tom místě byly ty lyže horší, těžko to jde porovnávat, ale davem jsem se propadal celkem rychle, to mě zarazilo.
Kde se to zlomilo?
V první třetině kopce jsme začal předjíždět baby. Říkal jsem si, to snad není možné. To se mi ještě nestalo. Když jsem se blížil k vršku, viděl jsem, že čelo pole je strašně daleko. Zahlédl jsem ale v tom balíku kolem sebe Gjerdalena ve žlutém triku, a to mě trochu uklidnilo.
Právě po něm se na čele v té době marně rozhlíželi i Lukáš Bauer s Iljou Černousovem. Proč vás to uklidnilo?
Trochu jsme spoléhal na to, že ho bude chtít jeho tým dostat dopředu. Držel jsem se v kontaktu s ním a naštěstí se později ukázalo, že je to přesně tak, jak jsem předpokládal. Když jsme vyjeli nahoru, pole se rozdělilo do čtyř skupin. My na čelo ztráceli přes minutu, tým kolem něj ale začal pracovat a postupně jsme začali čelo sjíždět.
Úplně se vám to ale povedlo až na třicátém kilometru.
Trvalo to hodně dlouho. Začínal jsem mít už trochu strach, že se to nepovede. Na čele byli hodně silní kluci a všechny týmy kromě Santanderu. Naštěstí pro mě byl sníh pro tu první skupinu zřejmě obtížnější na projetí a nepustil ji do většího úniku, takže jsme se na ně dokázali dotáhnout.
Dotáhnout je jedna věc, ale jak jste na tom byl pak se silami?
Do závodu jsem se dostával postupně, nejelo se mi úplně špatně, ale nemohl jsem se pořád dostat do takového závodního režimu. Jak ale kilometry ubíhaly a lidi začali postupně odpadávat, já mezi nimi kličkoval, chytal ty mezery a začal se dostávat víc a víc dopředu. Zařadil jsem se na konec první skupiny a začalo mě to konečně i bavit.
Na těch devadesáti kilometrech si užijte asi zábavy celkem dost. Jak moc byl pro vás tvrdý závěr?
Dvacet kilometrů před cílem nás bylo ve skupině tak kolem dvaceti, potom už začali kluci různě nastupovat. Aukland, Ottosson... pak už to bylo hodně tvrdé. A já toho začínal mít dost. Naštěstí jsme se té skupiny udržel.
Do cíle jste se nakonec dostal jako desátý, o dvě místa jste si proti loňsku polepšil.
Loni jsem měl před finišem sil dost, věřil jsem si, ale nemohl se tam prostě dostat. Teď to bylo jiné, všechno jsem nechal už předtím na trati, abych dojel do cíle s první skupinou. Pak už mi nezbyly síly, abych ještě zabojoval o špičkové umístění - třeba na pódiu.
Dostal jste se ale do první desítky, to bývá na Vasáku důvod ke spokojenosti.
Já taky spokojený jsem. Předtím na Jizerce jsem z toho byl hodně zklamaný (33. místo). I když jsem si pořád říkal, že se nic neděje, že jsem byl v plné přípravě, že jsem to měl takhle naplánované. Tam jsem se cítil opravdu hodně špatně a nechtěl jsme to lámat, tak jsem to vypustil.
Čtrnáct dní mezi Jizerskou 50 a Vasovým během ale není moc dlouhá doba.
Taky jsem to měl pořád v hlavě. Ale věřil jsem si, doufal jsem, že to bude dobré. Na začátku mi to pak sice kolena trochu podlomilo, pak už to ale bylo dobré. Měl jsem dobré lyže, občerstvení, servis, všechno fungovalo perfektně. Sešlo se to a tomu odpovídá i výsledek, kterého jsem chtěl dosáhnout.
A teď, když jste ho dosáhl? Co bude?
Ještě to řešíme se týmem (český Atlas Craft Team), ale na devadesát procent se v příštím týdnu vracíme s Pavlem Vondráškem znovu na sever na zbytek závodů Ski Classics. Jen to bude asi trochu rockeřina.
Jak tomu máme rozumět?
Finance našeho týmu jsou trochu někde jinde než u těch severských. Nemůžeme si dovolit létat sem a tam. Tahat vzduchem všechen ten materiál, to stojí strašný balík peněz. Takže to vypadá, že pojedeme na sever tentokrát obytňákem. Stanou se z nás trochu kočovníci. Ale moc se na to těším, jsou tam dva nové závody (1. dubna se v Setermoenu jede norský Reistadlopet a o týden později finský Ylläs-Levi) a na ty se těším hlavně. První dva už znám (18. března se v norském Lillehammeru chystá Birkebeinerrennet, o týden později se jede švédský Arefjällsloppet), mně osobně ani jeden z nich moc nesedí, ale to se nedá nic dělat. Sice to asi tyhle dva závody nebude pro mě úplně zábava, ale pak si to vynahradím. Na ty dva nové závody se moc těším, bude to v novém prostředí, vypadají celkem obtížně, takže bychom mohli lyže tentokrát namazat, že bych si jednou za rok zkusil taky stříďák.
