„Toho ocenění si hodně vážím, řadím ho k největším úspěchům kariéry,“ přiznal 62letý kouč.
Jak dlouho jste trenérem?
Od sedmdesátých let jsem dělal házenou, trénoval jsem i extraligu nebo reprezentaci juniorek. Pak jsem přešel k florbalu.
Proč?
Byli jsme na mistrovství světa juniorek, skončili jsem tam desátí. Bralo se to jako neúspěch...
Jak jste se ocitl u florbalu?
Je to takových patnáct sedmnáct let. Dostal jsem pozvánku z Vítkovic. Byli tam hráči jako třeba Folta, Grečmal, Rohel, začínali bratři Sladcí. Byly to dobré roky. Pak přišel Rolf Franke a přemluvil mě, abych šel do FBC Ostrava. Tam jsem potkal jednoho výborného trenéra. Robert Segeťa je sice o poznání mladší, ale spoustu jsem se od něj naučil, dělal jsem s ním dlouho. Získali jsme nějaké tituly a já zůstal v klubu až dosud.
Změnili se hráči, se kterými teď pracujete, oproti těm, s kterými jste začínal?
Změnili. Je to vidět už v přístupu. Tehdy kluci věděli, proč na florbal chodí. Že nemakají pro mě, ale že to dělají pro sebe. Teď se kolikrát musí mladí nutit. I klubismus fungoval jinak.
Trénujete také vozíčkáře. K nim jste se dostal jak?
Dělám na střední škole pro tělesně postiženou mládež a oslovila mě kolegyně Renata Staňková, jestli bych jí nepomohl. Tak jsem začal. Teď jezdím s dětmi na výlety, na sjíždění řek. Když mám čas, tak se věnuju postiženým dětem.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Kromě ocenění kraje za trenérskou práci to, že jsem vychoval hodně dobrých lidí. Nejen sportovců. Mí svěřenci a svěřenkyně učí, jsou z nich i doktoři a hodně z nich se zastaví i po letech, aby si popovídali.
A jaké je největší zklamání vaší trenérské kariéry?
Konec u reprezentace juniorek v házené. Po určitém výkonu za mnou přišli, že musím skončit. Ve florbalu žádné velké zklamání nemám. Vychoval jsem nejednu generaci, vychoval jsem i reprezentanty. V současném extraligovém družstvu mám snad kromě pěti hráčů jen své odchovance.
Máte pověst tvrdého kouče. Demokracie na střídačku nepatří?
Patří, ale je třeba rozdělit malé děti, dorostence, juniory a muže. I trenér se musí přizpůsobit. Třeba u slovenské reprezentace si tolik nemůžu dovolit. Ale třeba u hráčů, jako jsou Vítovec, Kašovský nebo Svačinka, jsem dril zavedl dříve a on jim vydržel až do mužů.
Zmínil jste, že trénujete i slovenskou reprezentaci. Nemrzí vás, že nepřišla nabídka od České florbalové unie?
Účastnil jsem se konkurzu, dostal jsem se mezi poslední kandidáty, ale vybrán jsem nebyl. Samozřejmě mě to mrzí, chtěl bych reprezentovat svoji zemi. Ale řeknu to tak: asi je velký rozdíl mezi Prahou a Ostravou, za tím si stojím.
Už několikrát jste oznámil konec přinejmenším klubové kariéry. Přesto pořád vedete FBC Ostrava. Nemůžete skončit?
Jak bych to řekl... Asi jsem variot a patriot, neumím prostě bez sportu žít. Ale ta chvíle, kdy skončím, přijde a blíží se.
Co vám na to říká rodina? Nechtějí vás více doma už teď?
Mám ženu, která trpěla od začátku, vychovala sama naše syny. Teď už jsem důchodce a každý holt máme jiné hobby.
Vraťme se k extralize. V sobotu vás čeká rozhodující zápas sezony. Když s FBC Ostrava v Pardubicích vyhrajete, jste v play-off. Když ne, budete hrát o záchranu. Budou to nervy?
Stoprocentně. Ale družstvo je dobře připravené. To mužstvo už hodně zkusilo, loni i boje o záchranu. Bylo to psychicky hodně náročné a kluci už vědí, že hrát o záchranu nechtějí. Udělají vše pro to, aby to klíčové utkání zvládli. Zapinkali jsme sice začátek sezony, na podzim jsme získali jen deset bodů, zato teď jsme jich osmnáct přidali. Klape nám i spolupráce s asistentem Petrem Skácelem, doplníme se ve všem. Oba předáváme klukům všechny naše zkušenosti, i my uděláme pro postup do play-off všechno.
