Kdysi s ní v zelenožlutých barvách Petrobrasu závodil Brazilec André de Azevedo v Africe i Jižní Americe, dnes je červenobíločerná a brzy se znovu vydá do hlubokých písečných dun. Dva a půl roku ji ve volných chvílích dával dohromady Petr Čapka se svým tátou Františkem.
Jejich úsilí se naplní už brzy, 1. ledna v marockém Nadoru Čapka se spolujezdcem Zdeňkem Vodou odstartují v Africa Race, maratonském závodu jedoucím po trase bývalé Rallye Dakar s cílem u senegalské metropole, jež dala jméno nejdrsnějšímu automobilovému závodu světa. „Autu se věnovala maximální péče a věřím, že 13. ledna s ním budeme u Růžového jezera,“ říká přesvědčivě Petr Čapka.
Je k nevíře, kde se bere v duši Hanáka z úrodných rovin touha závodit v nekonečných písečných pouštích. Ale není jediný, vždyť na dohled odtud, v Dluhonicích, se narodil Tomáš Tomeček, který s tatrou závodí od roku 1995 dodnes. Snad i proto si později tak padli do noty, ale hlavní roli v tom hrála tatrovácká duše, kterou oba mají.
Výstřižky a vědomostní soutěž
Čapkova touha řídit jednou závodní kamion z Kopřivnice se začala rodit ve třinácti letech. Tehdy hltal každou zmínku o prvních dakarských úspěších Karla Lopraise a dodnes má doma schované stohy vystřižených článků a fotek. „V roce 1991 jsem na obnoveném pražském autosalonu vyhrál vědomostní soutěž o Tatře. Byl u toho Karel Loprais i tehdejší šéf závodního týmu Ota Měřínský, a když viděli takového fandu a blázna, rychle jsme se skamarádili. Pak začal týmu šéfovat Tomáš Tomeček a jednou se zmínil, že povezou auta na polepení. Mám doma stroj, který může vyrábět samolepky, říkám. Tak super, polepíš nám auta a bylo hotovo,“ popisuje, jak se k továrnímu týmu dostal.
„Auto za tu dobu prošlo několika výraznými repasemi. Pořád ale zůstává stoprocentní Tatra.“ |
Od té doby zajišťoval polepy každý rok. Zblízka mohl sledovat, jak se auta staví i opravují, a protože se začal živit jako správce vozového parku, brzo přiložil ruku, kde bylo třeba. V roce 2007 jel poprvé jako mechanik Aleše Lopraise na Rallye Dakar, to se naposledy konal v Africe. I asistenční vozy tehdy ještě hodně jezdily pouští a už jen tím si klukovský sen splnil.
Pak začal dělat mechanika Tomáši Tomečkovi na jihoamerickém Dakaru, a jakmile vznikl závod Africa Race, přesunuli se oba zpět na černý kontinent. „Čím dál víc jsem si chtěl zkusit jet i v závodním autě. Byl jsem pořád blíž a blíž tomu dostat se do nějaké posádky, ale pokaždé se našel někdo důležitější, kdo sehnal peníze,“ líčí. Na Africa Race byl Petr Čapka jako mechanik nakonec šestkrát, k tomu má zkušenosti z Jižní Ameriky, Silk Way Rally i kupy menších závodů.
Stoprocentní Tatra
Osud mu změnil jeden drnčící telefon v únoru 2015. André de Azevedo svou tatru po skončení kariéry prodal Čechoaustralanu Petru Jeriemu, jemuž dva roky sloužila jako rychlá asistence. „Najednou mi volal, že se auto bude dávat pryč, kamsi do Kanady. S tím jsem se nemohl smířit, vždyť jsem ji v roce 2005 pomáhal pro Azeveda stavět, bylo to identické auto, jaké má Tomáš Tomeček. Věděl jsem tedy, že je dobré a tohle byla nejjednodušší cesta, jak si splnit sen jako pilot. Postavit dnes nový takový kamion vyjde na nějakých sedm milionů korun. Sehnali jsme peníze a tatru koupili,“ vypráví Čapka.
O technický stav neměl žádné obavy, znal její historii a také je bytostně přesvědčený o kvalitě kopřivnických výrobků. „Auto za tu dobu prošlo několika výraznými repasemi. Pořád ale zůstává stoprocentní Tatra, takže je tam motor Tatra i převod Tatra. Motorářská lobby prosadila, že na Rallye Dakar mohou jezdit jen motory o objemu třináct litrů. Ten náš má objem 11,6 litru, dvanáctiválec, takže my bychom s ním ani do Jižní Ameriky nemohli. Museli bychom použít třináctilitrový motor a jít cestou jako ostatní, tedy vodou chlazený, což je pro tatrováky nepřijatelná věc,“ směje se. „Dnešní motory jsou plné elektroniky, ale tohle auto je stále bez ní,“ připomíná.
„Největší cíl je dojet k Růžovému jezeru. To bude splnění toho klukovského snu.“ |
I tak bylo potřeba udělat na trucku řadu úprav. A tak víkend co víkend táta a syn Čapkovi oblékli montérky a opravovali, co bylo třeba. „Na co byly peníze, to se zrovna dělalo. Navíc přes týden normálně chodím do práce, proto to taky trvalo dva a půl roku, než se všechno podařilo a mohli jsme se přihlásit do závodu,“ přiznává 44letý pilot, který žije v sousedním Drahlově.
Na závěr museli překonat i administrativní překážku, pořadatelům se totiž nezamlouvalo, že pojedou bez asistence. „Bylo to z finančních důvodů, ale je v tom i návrat ke kořenům. Naštěstí je Africa Race hodně přátelský závod. S Jean-Louis Schlesserem a René Metgem máme za ty roky nadstandardní vztahy, takže když zjistili, že jde o nás, řekli, že to nebude problém. Budeme stejná výjimka, jakou má Tomáš Tomeček, který znovu pojede v kamionu sám. Říkáme mu kategorie motocykl nad deset tun,“ směje se.
Thierry Sabine jako třetí člen
Původní myšlenka dakarského závodění je pouto, které ho táhne víc do Afriky než na sledovanější Rallye Dakar do Jižní Ameriky, jež se jede v podobném termínu a kde o nejvyšší příčky mezi sebou soupeří hlavně bohaté tovární týmy. Takovému zázemí se nedá konkurovat. „Finanční důvody jsou jasné. Ale také má tento závod být o tom, jestli je auto kvalitní, dokážu ho spravit a zda dojede. A ne jestli mám za sebou tři servisní kamiony, osm, deset mechaniků, kteří přes noc postaví nové auto. Z Dakaru se v Jižní Americe stává spíše větší rallye, zatímco Africa Race zůstal maratonem,“ vysvětluje Čapka.
Na africkém závodě, který má menší startovní pole, oceňuje přátelskou atmosféru a nezištnou spolupráci. „Zažil jsem mnohokrát, že si tu lidé mezi sebou pomáhají. Nejen nám, ale i my jsme byli pomocníky. Díky tomu si také můžeme dovolit jet bez asistence, protože vím, že pořadatel mě tam nenechá, i kdyby se auto nedejbože zastavilo,“ vysvětluje před svou závodní premiérou a zároveň věří, že k takovému scénáři nedojde. Pomáhat jim bude alespoň pomyslně Theirry Sabine, podobiznu zakladatele Rallye Dakar totiž povezou na kabině. „Je to náš třetí člen posádky. V roce 2019 by se dožil sedmdesáti a chceme ho tímto připomenout.“
Až se prvního ledna postaví na start v Nadoru, sevře volant a poprvé sešlápne plyn, nejspíš si uvědomí, že se opravdu stalo to, o čem snil, když si ve třinácti letech vystřihoval první články o závodění v saharských píscích. Ten velký nával emocí však přijde, až pokud dokončí i poslední etapu. „Největší cíl je dojet k Růžovému jezeru. To bude teprve splnění klukovského snu,“ přiznává Petr Čapka.
