A Baumruk vychovává další házenkáře v klubu svého srdce s názvem Knattspyrnufélagid Haukar Hafnarfjördur, který vypadá spíš jako jazykolam.
Vám islandština jde?
Pamatujete, když naposledy na Islandu bouchla sopka? Jmenovala se Eyjafjallajökull, u toho si i žurnalisti lámali jazyk. Islandština je tisíc let stará norština, je to hrozný jazyk, učil jsem se ho několik let. Ale Islanďáci jsou na něj hrdí.
Stále mluvíte dobře česky, nehledáte česká slovíčka?
Je to někdy hrozně těžké, když celý rok mluvím na Islandu a pak se vrátím. Stalo se mi, že jsem na českých úřadech začal hovořit islandsky a dotyčné dámy si myslely, že jsem blázen. Až pak jsem si uvědomil, že mluvím jinou řečí.
Jak dlouho už na Islandu jste?
Už je to přes 27 let. Jsem pořád ve stejném klubu v Haukaru Hafnarfjördur, ve kterém hraje i můj syn. Za muže nastupuje čtvrtou sezonu a už byl dvakrát mistrem Islandu. Mně se to samé podařilo za jedenáct let. Může mě trumfnout.
Odešel jste tam z Dukly, jak dlouho jste chtěl původně zůstat?
S rodinou jsme tam jeli na dva roky. Hned jsme postoupili do 1. ligy a mně se tam sportovně dost dařilo, takže mi klub pořád dával smlouvy na tři roky. Až jsme to natáhli na těch 27 let. Začal jsem pak i trénovat, což dělám dodnes. Ne u prvního týmu, ale u mládežníků.
Jaký je na drsném severu život?
Island je jeden z nejkrásnějších ostrovů na světě. Máte tam úplně všechno, gejzíry, vodopády, sopky, zemětřesení. V roce jich máme asi šest set od slabších až po 6,5 stupně Richterovy stupnice. To se nám hýbal celý barák, rozbily se nám některé věci, ale to k tomu patří. Je neuvěřitelné, když vidíte, jaká je síla země.
Petr BaumrukNarodil se 25. července 1962, je historicky prvním odchovancem lovosické házené v reprezentaci. Proslavil se v Dukle Praha, kde hrál v letech 1981–1990, v národním týmu působil do svých 32 let, startoval na olympiádách v Soulu 1988 (6. místo) a v Barceloně 1992 (9. místo). Je dvojnásobným mistrem Islandu s týmem Haukar. |
Už jste ostrov procestoval?
Jsem tam 27 let a ještě to nemám projeté celé. Chystáme se s manželkou, že si vyhradíme jedno léto a s rodinou podnikneme důkladnou cestu napříč ostrovem. Nejdůležitější památky, vodopády a gejzíry jsme už viděli, nádhera.
Jací jsou Islanďané?
Mají tvrdý život. Island je celkově se svojí krajinou a lidmi tvrdý. Je tam dost draho jak pro turisty, tak i pro samotné Islanďáky. Jsou upřímní, když se jim něco nelíbí, řeknou vám to do očí a nepomlouvají za zády. Někdy to bolí, ale nakonec jste za upřímnost rád. Jsou i příjemní. V našem klubu pro nás udělali první poslední a za to jsem jim strašně vděčný.
Cítíte se trochu jako Islanďan?
Určitě. Už si tam z toho dělají srandu, neberou mě jako cizince, ale jako domorodce. Můj syn Adam se tam v roce 1994 narodil, je Islanďák, má i české občanství. Můžu říct, že to je můj druhý domov.
Umí syn česky?
Umí, ale pomáhá si i s islandštinou. Mám taky dceru Petru, která dokončila doktorát na právech na Univerzitě Karlově, a žije se svým islandským přítelem v Praze. Ten si Česko nemůže vynachválit. Máme na Islandu ještě další dceru Kateřinu, která pracuje jako rehabilitační pracovník i pro národní tým islandských házenkářek.
Jak často se vracíte do Česka?
Každý rok. Když ještě žili moji rodiče, byli jsme tady dvakrát v roce. Jezdím vesměs do Prahy, podívat se, co je nového. A vždycky mi vyjde čas zajet do Lovosic, rád vidím, že to tady funguje.
Islandská házená je pojem. Proč?
Profíků moc na Islandu není, jsou to všechno amatéři, kteří pracují a večer se věnují sportu. Dávají do toho srdce a vůli po vítězství, která technickou kvalitu zvedne nahoru. Je to dané povahou a mentalitou národa. Když Islanďan vejde na hřiště, chce vždycky vyhrát.
Už házenou předčil na Islandu popularitou fotbal? Tým se na Euru 2016 dostal do čtvrtfinále a teď poprvé v historii postoupil na mistrovství světa.
Když házenkáři vyhráli stříbrnou olympijskou medaili v Pekingu, vrátili se a házená byla hrozně populární, každý ji chtěl hrát. Teď fotbal zažil krásný úspěch ve Francii, a když se reprezentanti vrátili, každý chtěl hrát fotbal. Vyrovnalo se to tam. Jsou to oba sporty číslo 1.
A jak to, že se jim tak daří ve světové konkurenci, když má Island jen 334 tisíc obyvatel?
Je to tím, že děti na Islandu začínají sportovat odmalička. Už od dvou do čtyř let, to je první skupina, rodiče s dětmi. Každý klub si to dělá podle svého, je to prostě byznys. Mají specializovaného trenéra, dětem ukazuje sport od jeho základů. Ve druhé kategorii od pěti šesti let začínají zkoušet házenou, košíkovou, fotbal. A během roku si určí, v jakém sportu budou pokračovat. A právě to, že si vyzkoušejí všechny sporty, je důležité.
Island byl proslulý i téměř nulovou kriminalitou. Platí to stále?
Už to není tak pravda, začíná to už i na Islandu. Je to i výchovou, rodiče nemají tolik času, někteří mají až dvě zaměstnání a děti jsou na volné noze. Když se nevěnují sportu, mají roupy a dělají stejné voloviny jako puberťáci v Česku.
Kolik je na ostrově Čechů?
Z 334 tisíc obyvatel je na ostrově dvacet tisíc Poláků a 160 Čechů, počítám do toho i študáky, kteří pendlují mezi Českem a Islandem. Česká komunita tam pořádá zhruba jednou do roka setkání, asi jsem tam z nich nejdéle.
Vrátíte se někdy do Česka?
Dobrá otázka, ovšem neodpovím. Nejmladší syn dostudovává vysokou školu, moje žena Jaroslava tam má dobrou práci. Jsme tam relativně spokojení a pendlování Česko - Island nám vyhovuje.
Čím se živí vaše manželka?
Pracuje s počítačem, je specialista přes programování, sestavuje rakovinové programy. V tomhle oboru je tam jednička.
A syn Adam bude taky jednou jednička v islandské házené?
Potatil se, všechny mládežnické kategorie odehrál v národním týmu, momentálně patří v našem klubu k nejlepším střelcům. Podle mě je dobrá spojka, ještě mu chybí tvrdost po tátovi, aby nebyl tak po mámě (smích). Ale on to zase dožene něčím jiným.
Nechtěl by hrát za Česko?
I ta možnost tady je, protože on skončil s islandskou reprezentací před dvěma lety a myslím, že ta hranice je dvouletá. Jestliže nebude zájem na Islandu, aby šel do mužské složky, mohl by hrát za český nároďák. Záleží na trenérech, aby ho vyzkoušeli, aby zjistili, jestli takový typ hráče potřebují.
Měl by dostat v Česku šanci?
Myslím, že jo. Je střelec z dálky. Levá spojka, trošku vyšší než já. Má 196 cm. Když pořádně zatrénuje, na národní tým by mohl mít.
Jak vzpomínáte na své házenkářské začátky v Lovosicích?
Působil jsem tam dvanáct let jako hráč a byly to nejlepší roky mého života. Lovosice jsou srdeční záležitost, pro mě budou vždy na prvním místě. V posledním roce před odchodem na vojnu na Duklu jsem trénoval a hrál se silnou lovosickou generací. Byla to pro mě velká škola a velká výzva, odrazový můstek do mé sportovní kariéry. Lovosice jsou pro mě městem házené.