Co všechno ladíte na sériově vyráběné čtyřkolce?
Původní zůstává v podstatě pouze šasi (kostra – pozn. red.). Pro moji čtyřkolku je charakteristický přední štít, který má co nejvíc snížit odpor těla a hlídat jezdce před odletujícími kameny. Pak to jsou ochranné prvky, maska, sedlo, přídavná nádrž, upravuji rám i zadní osa je jiná. Motor je silniční motorky Yamaha TDM 900, což je vodou chlazený dvouválec desetiventil. Suma sumárum je to tak 400 až 600 hodin práce.
Proč jste vlastně letošní závodní stroj pojmenoval právě Vévoda a Komtesa?
Je to taková legrace. Vévoda jsem já a komtesou jsem ovládaný. Když vyhraji, budu se s ní moci oženit. Každá moje čtyřkolka se nějak jmenovala, ať už to byl Nezmar, Legenda nebo Královna pouště.
Josef MacháčekNarozen: 13. 3. 1957 |
Moje čtyřkolka má 85 koní, což stačí na 160 kilometrů za hodinu. Pro svoje závodění bych si představoval tak o 30 koní víc, ale bohužel takové motory se nedělají. Každopádně rychlost stroje i jeho spolehlivost je dostatečná, je to hodně o tom, kdo má jaké štěstí a kolik udělá chyb.
Zastáváte názor, že nejlepší je co nejlehčí čtyřkolka. Kolik váží ta vaše?
Mám nejlehčí čtyřkolku ze všech, chci se nadřít co nejméně. Trochu panují obavy, aby to vydržela. Váží 238 kilo bez kapalin, s veškerou výbavou asi 280.
Co s sebou vlastně vezete?
Nářadí, GPS, tři litry náhradní vody, bombičky na dofukování pneumatik.
Jak řešíte pití? Máte camel bag?
Vezu camel bag na dva nebo tři litry, podle etap. Je to velmi přísně kontrolováno.
Poslouchá třeba někdo pod přilbou muziku?
Znám i jezdce se sluchátky, ale je to velmi výjimečné a podle mě na škodu. Při jízdě je nutno přemýšlet, protínat checkpointy, plnit rychlostní zkoušky... Hlavně neustále poslouchat zvuk motoru a hlídat systém. Někdy se z malé závady strhne lavina problémů, že nedojedete ani do bivaku.
25. listopadu jste v Le Havru nalodil stroj směr Argentina. Jak je během přepravy zabezpečen? Nebojíte se nějaké sabotáže nebo třeba kopírování know-how?
Já jsem velmi otevřený konstruktér, protože vím, co to obnáší. Moje pravé know-how je ale zrakům skryto. Jeden Maďar okopíroval mou čtyřkolku úplně přesně, poslední vítěz Patronelli používá stejný motor... Sám bych rád viděl, aby se ten sport posunul dopředu. Kralovat v mém věku deset let je dost zarážející. Letos to chci jen odjet, už žiji rokem 2012, kdy bych se chtěl zúčastnit Dakaru na bugině.
Jakou část závodu odjedete vestoje?
Velmi málo, protože stroj se pak velmi špatně ovládá. Je to, jako byste si stoupnul za volantem. Zvýšíte těžiště, nejde jet moc rychle, protože máte mnohem větší odpor. Navíc je to nebezpečné. Já nadskočím, jenom když mi terén dá kopanec nebo se zvednu ve skoku. Soupeři se mi trochu smějí, že jsem "sedan".
Jak kromě samotné jízdy na Dakar trénujete? Dodržujete zvláštní životosprávu?
Nic zvláštního nedělám. Čtyřkolka je proti motorce mnohem náročnější na ruce, ale v posilovně to nenatrénujete. Obvykle najedu kolem 10 tisíc kilometrů, teď jsem jich ale stihl kvůli zranění ramene jen tři a půl tisíce, takže mám deficit. Jinak jsem abstinent, nekuřák, jím jogurty a podobně, ale rád se přežírám. V mém věku je postavit se na start Dakaru drzost.
Když se rozhodlo, že se opět pojede v Jižní Americe, nebyl jste moc nadšený. Máte radši Afriku?
Jsem rád, že jsem zažil obojí. Vedle toho mám za sebou závody do Pekingu, Soči, přes celé Rusko...Jedu překonat terén, který mi pořadatel nastražil. Afrika je dobrodružnější, terén tam není moc členitý co do výšky. Zato v Americe jsou velké rozdíly. Co se mi v Argentině a Chile líbí, je, že vždy zařadí minimálně pět nových etap. V roce 2012 by se mělo jet snad i v Bolívii a Peru, takový odpočinkový den na Machu Picchu, to by byla nádhera. Jde hlavně o turisty, aby se přijeli podívat na zaprášené závodníky.
Co srovnání divácké přízně?
V Africe vám fandí, aby vám potom mohli něco sebrat. V Jižní Americe to sledují, protože jinak moc zábavy nemají.
LIŠKA POUŠTĚ. I to je jedna z mnoha přezdívek, kterou si v rally Dakar vydobyl. Přízvisko mu ostatní závodníci dali i díky jeho stylu, kdy se v dunách dokáže pohybovat se svou čtyřkolkou vůbec nejrychleji. Letos si navíc připravil nejlehčí stroj ze všech, bez provozních kapalin váží jen 238 kilogramů.
Během testování v Tunisku vás postihla písečná bouře a museli jste jet domů...
To není nic výjimečného. Zažil jsem snad jediný Dakar bez písečné bouře. Tahle byla mírná. Pamatuji na bouři, kdy nebylo vůbec možné provozovat jídelnu, nemohly létat vrtulníky... náklaďáky poskytovaly azyl ostatním účastníkům... Stalo se mi to i při samotném závodě, kdy jsem viděl jen na dva metry.
V Albánii jste jel v létě závod, při kterém jste jezdili po pláži mezi rekreanty. Nevyčítali jste to potom pořadatelům?
Ti lidé si tam přišli odpočinout a my jim vjedeme mezi slunečníky a lehátka. Nelíbilo se mi to. V Albánii nikdo o závodění lidi neinformuje, je to na pokraji banditismu.
Proč se negativně stavíte k očkování?
Půl roku to zatěžuje organismus, jsem k tomu skeptický od doby, kdy jsem zjistil, že antimalarika jen mírní průběh nemoci, ale není to prevence. Radši to risknu, neberu léky, pokud nemusím.
Kolik procent úspěchu představuje navigace?
Bez chyb v navigaci můžete jet pomaleji a bezpečněji. Navigace dělá závod zajímavějším. Jedete po stopách soupeřů, pak se ale změní terén a stopy zmizí, nebo jsou rozježděné od civilních aut.
Jaká vážnější zranění kromě ramene loni jste měl?
Tohle bylo jedno z nejtěžších. Jinak mě trápí koleno. Proto taky jezdím na čtyřkolkách, a ne na motorce. Nemůžu hrát fotbal nebo třeba lyžovat.
V jaké fázi je projekt čtyřkolkové akademie pro závodní a rekreační jezdce, na kterém jste se měl podílet?
Usnulo to, teď o ničem dalším nevím. Bylo to zamýšlené tak, že bych měl tři až čtyři víkendy školení.
Kromě čtyřkolek máte rád i motorové lodě. Kde jezdíte?
Na moři nebo na Labi. Je to relaxace, vykompenzování toho blázince kolem závodění. Manželka si ale myslí něco jiného. Říká, že to je jen další vrtání se v motorech. (úsměv)
Jedním z vašich oblíbených sportovců je Valentino Rossi. Sledujete Moto GP pravidelně?
Mám rád závodníky, kteří dokážou jet jinak než zbytek pole. Na kterých je vidět, že se tím baví. Rossi dokáže jet jinou stopu, trochu na hranici, kolikrát by si člověk myslel, že už to nejde. A samozřejmě fandím našim jezdcům.
Čtete cestopisy, neplánujete vlastní knihu, v níž byste zúročil letité zkušenosti?
Možná bych ji byl schopen namluvit, ale musel bych vymýšlet i jiné věci než jen ty odborné. Plno času už mi zabírá samotné závodění. Mám to ale jednodušší v tom, že švagr je nakladatel, jenom bych to musel sesmolit. Asi by to muselo být napůl obrázkové a napůl povídání.
Josef Macháček, Marcos Patronelli (vlevo) z Argentiny a Rafal Sonik (vpravo) z Polska při slavnostním vyhlášení vítězů v roce 2009.
Máte mezi čtyřkolkáři nějakou přezdívku?
Holanďané mi říkají Železobetonový dědek, Francouzi zase Rommel (podle německého polního maršála přezdívaného "Liška pouště" – pozn. red.). Pokud jde o ty další, třeba Čechy, nevím, co si říkají za mými zády. Mladé vesměs šokuji. Přijede dědek na zpatlané čtyřkolce a je nejrychlejší. Letos to nemohl pochopit jeden Portugalec, koukal na mě jako na nahatou ženskou.
Co jste vlastně uložil v roce 2000 po svém prvním vítězství v jedné z pyramid?
Fotografii rodiny, co jsem vezl s sebou, pak talismany pro štěstí, co jsem dostal od fanoušků. Jsou uložené pod jedním kvádrem na jižní straně pyramidy. Už jsem přemýšlel, jak ověřím, zda tam jsou, až se zase jednou dostanu do Egypta. Teď už se tam totiž nesmí lézt.
