V jejím věku jsou hráčky obvykle na vrcholu sil. Pavla Poznarová však už před sebou neviděla házenkářskou perspektivu, místo dřiny na palubovce se teď zlínská odchovankyně naplno vrhla do civilního života a živí se tím, že radí lidem s bydlením v rodinných cihlových domech.
„Nahrály tomu okolnosti a teď jsem ráda, že to tak dopadlo,“ říká nyní už bývalá česká reprezentantka ověnčená českými a francouzskými tituly.
Házená vám nechybí?
Nemám nad tím ani čas přemýšlet. Už je to nějaký pátek, co jsem se vydala na jinou cestu. Občas si vzpomenu, jaké by to bylo, kdybych teď začínala letní přípravu na novou sezonu. Ale neláká mě to, možná bych si jenom zahrála zápas.
Poslední utkání jste odehrála v Porubě 28. února. Co bylo hlavním impulsem k ukončení kariéry?
Loni jsem měla zdravotní komplikace, které mi nedovolily dva měsíce hrát. Na jaře se mi vrátily v mírnější formě a byla jsem nucená skončit. Nerada se v tom babrám, ale vůči mně to nebylo fér. Vedení klubu se nechalo ovlivnit zprávami, které si někdo našlo, a ani se mě nezeptalo, jestli je to pravda. Sociální sítě jsou nádherná věc pro šíření informací, ale všemu věřit nemůžete. Postupem času jsem se k tomu dozvídala další věci. Dnes se tomu směji, ale tehdy mi příjemně nebylo. Nejsem nejmladší, něco mám za sebou a nepotřebuji nikomu nic dokazovat. Řekla jsem si, že život není jen házená. Přijdou rodina, děti, budu si muset najít práci.
Jak moc těžké bylo rozhodování skončit?
Naskytlo se něco, co mě oslovilo. Běžně se mi nestává, že by mě to hned bavilo. O to jsem měla rozhodování jednodušší. Jinak bych teď třeba řešila jiné angažmá. Kdyby se dalo v Česku házenou aspoň pořádně uživit, člověk neváhá a jede dál.
Takové loučení s házenou jste si asi nepředstavovala, že?
To bez debat. V Ostravě jsem skončila ze dne na den a neměla možnost pomalu říct ani na shledanou. Zanechalo to ve mně rozporuplné pocity. Člověk je ve sportu jen bílé maso. Každému záleží jen na sobě a co se děje druhému, je mu ukradené. Proto mě strašně potěšilo, jak se zachoval český svaz, který mi v červnu při kvalifikačních zápasech v Brně udělal rozlučku. Bylo to na vysoké úrovni, byly tam i emoce. Moc za to děkuji a moc si toho vážím.
Co Zlín, nelákal vás zpět?
Všichni kolem mě se ptali: Tak co, budeš tady hrát? Jenže z vedení se mi nikdo neozval. Neříkám, že jsem čekala na telefon. Ale mrzelo mě, že nebyla žádná zmínka o tom, že jsem ukončila kariéru. Vychovali mě, hrála jsem na mistrovství Evropy i světa, svým způsobem jsem klubu dělala reklamu. Vůči Zlínu necítím žádnou zášť, ale vedení si hledí jen svého.
Co blízcí, nepřemlouvali vás, abyste nekončila?
Zpočátku tomu nechtěli uvěřit. Ptali se, jestli to myslím vážně. Jestli si to za dva tři měsíce nerozmyslím. Ale moje zaměstnání se nedá skloubit s vrcholovým sportem.
Od házené jste se dostala k práci pro web, který radí s cihlovými stavbami. To není obvyklé zaměstnání sportovců.
Všechno, co se týká bydlení, zařizování interiérů, mě baví. Za takovou práci jsem šťastná. Nikdy bych nepředpokládala, že bych se k ní dostala. Byla to shoda náhod. Stránky slouží lidem, kteří se chystají stavět rodinný dům z cihel a chtějí se inspirovat. Najdou tam články, fotky, videa. Ale není to jen o tom, že píši články. Objíždím firmy, chystám se na stavební veletrh do Prahy.
Takže až budete stavět, nic vás nepřekvapí?
Nejdříve oslovím projektanta, ale na to mám ještě hodně času. Je strašně málo lidí, kteří mají na vlastní dům hned peníze. Musím se k tomu dopracovat přes jedna plus kk, dva plus jedna... Ale svůj dům bych chtěla mít. Celý život jsem bydlela ve Zlíně v rodinném domku, na práci kolem něho a na zahradě jsem zvyklá a chtěla bych ji také zažívat.
Pomáhá vám, že jste bývalá házenkářská reprezentantka?
Vůbec ne. To bych musela hrát fotbal a ještě mužský. Buduji si úplně novou kariéru.
