Sedmnáct let byl součástí světa formule 1. Nejdřív jako marketingový manažer stáje McLaren, později jako hlas, který doprovázel televizní přenosy závodů na Nově.
Před třemi lety však Pavel Turek povýšil „do nebes“ a stal se komerčním ředitelem atraktivní letecké série Red Bull Air Race, v níž piloti dvacet metrů nad zemí kličkují mezi pylony rychlostí přes 300 km/h. A tak tuhle vzdušnou formuli 1 může dobře porovnat s tou pozemní. Mimochodem, hned dva ze 14 pilotů jsou Češi - Martin Šonka a Petr Kopfstein.
Dva Češi mezi čtrnácti? To je u série se statusem mistrovství světa víc, než bych čekal.
Je, ale nedivme se. Byl tu Petr Jirmus (dvojnásobný mistr světa v akrobatickém létání i Sportovec roku 1985 - pozn. red.), je tady fascinace lidí, když se jich desetitisíce jedou podívat do Mošnova na Dny NATO. Z Air Race sice budujeme samostatné sportovní odvětví, ale podhoubí v Česku existuje. Martin Šonka i Petr Kopfstein létají v šampionátu díky svým schopnostem. Mají suverénní vystupování a dokážou ten sport reprezentovat. Našel bych i analogii s rychlobruslením.
Jakou?
Také šlo o sport, který se u nás nesledoval, přitom Češi nemají k bruslení daleko. Pak se objevila Martina Sáblíková, lidé začali fandit a přišla euforie i uvažování o novém stadionu. Air Race to má podobně, jen je od toho celonárodního nadšení ještě trochu vzdálen. Úspěchy to mohou změnit. Je ale třeba ocenit, že oba piloti jsou navíc manažery týmů i majitelé stájí. Mají víc než sportovní přesah.
Dva piloti Češi, vy komerční šéf, další krajané v seriálu působí na vysokých postech. Je to důkaz, že už západní Evropa vnímá Čechy jinak?
Určitě! Už to není jako před dvaceti lety, kdy jsme měli pár reprezentantů po světě. Češi se ale dnes v rámci sportu i byznysu etablovali obecně. Za člověka mluví výsledky, jestli dokáže přinést přidanou hodnotu.
Komerční šéfletecké „formule 1“ Pavel Turek se narodil v roce 1971 v Ostravě. V jedenadvaceti letech při studiích na Vysoké škole ekonomické začal pracovat pro německý tabákový koncern Reemtsma. V roce 1996 společnost podepsala smlouvu se stájí McLaren a on měl na starost prezentaci značky West ve formuli 1. O sedm let později přešel rovnou do oddělení McLaren. Jako spolukomentátor pracoval pro Novu a teď už je tři roky komerčním šéfem letecké série Red Bull Air Race. Je ženatý, má dvě děti a žije v Salcburku. |
Řekl jste, že se z Air Race snažíte vybudovat samostatnou sportovní disciplínu. Jak? Není to přece jen víc show, což možná i byl původní záměr sponzora?
Vytvořili jsme pravidla, aby se z toho stal sport a hlavně vyrovnaný závod. To se unifikací motorů podařilo. Dřív byl rozdíl mezi prvním a posledním 14 vteřin, dnes jedna dvě. Přesunuli jsme se do sportovních stánků – na okruhy, kde se jezdí motocyklové MotoGP i formule 1. Létá se na dostihovém závodišti v britském Ascotu. Už nejsme uprostřed měst jako dřív, kde se i náhodný kolemjdoucí počítal do statisíců diváků, což skutečně byla víc letecká show než sport. Teď diváci přicházejí za námi, musí si koupit lístek. Zastřešuje nás Mezinárodní letecká federace a považuje nás za sport. Zredukovala se viditelnost Red Bullu jako dominující značky, přicházejí další sponzoři. Za závod požadujeme poplatek a jsou zájemci, kteří zaplatí. To je další znak toho, že se z nás stává uznávaná sportovní událost.
Zeptám se na onen poplatek. To je v Česku každoroční téma před závody MotoGP v Brně, zda má být placen z veřejných peněz a zda zemi následně přináší užitek. Jaký je názor člověka, který ho sám žádá?
U sérií jako formule 1 či MotoGP pocházejí příjmy ze tří částí. Třetina z tzv. zalistovacího poplatku, třetina z televizních práv a třetina ze sponzoringu. Když se podíváte na fotbalovou Ligu mistrů, tak má roční příjmy dvě miliardy eur a 90 procent jde z televizních práv. U motorismu ale vždy zůstane poplatek za pořádání, protože existují nutné fixní náklady na uspořádání, na natočení televizních záběrů, které jdou do světa.
Otázkou však je cena.
Ano, pro Česko jsou to extrémní náklady (za MotoGP platí Brno okolo 80 milionů korun - pozn. red.). Ještě za bývalého vlastníka jsem na brněnském okruhu působil jako konzultant a dojednával s Dornou (pořadatel MotoGP – pozn. red.) smlouvu a Česko mělo historicky nejnižší poplatek. Neznám tu situaci dnes, ale už tehdy šlo o obrovské peníze, které by si okruh bez příspěvku kraje či státu nemohl dovolit. Tu akci je ale třeba pojmout jinak. Aby to nebyla jen sportovní událost, která se odjede, ale šlo o akci, ze které profituje celý region. Aby to byla návratná investice, ne jen „sponzorský“ příspěvek.
MotoGP a zvlášť formule 1 jsou výborným prostředím pro byznys, podepisují se tu mnohé kontrakty. Platí to i u Air Race?
Naší předností je mediální síla. Máme Red Bull jako titulárního partnera série i hlavního sponzora dvou ze 14 pilotů (jedním je i Čech Šonka – pozn. red.). A je štěstí, že jde o strašně aktivního mediálního partnera, který má zastoupení ve 160 zemích světa. Jeho lidé musí závody přednostně propagovat, a to nejen v zemích, odkud piloti pocházejí či kde se závodí, ale celosvětově. To je sen každého sportu. Loni jsme si vytvořili dvě miliardy kontaktů s fanoušky. To je velký důvod, proč bychom měli být atraktivní pro byznys-sponzory. Můžete si být jistí, že v Air Race je zázemí nejvyšší kvality a propojuje byznysmeny.
Formuli 1 sledujete dál?
Osobně dorazím na dva tři závody ročně, zbytek sleduji v televizi. A to s odstupem, možná víc kriticky. Nechávám se inspirovat, zároveň je jasné, že formule 1 dnes nefunguje ideálně a v některých ohledech by se mohla přiučit i od Air Race.
V čem?
Třeba v komunikaci s fanoušky. Formuli 1 v oblasti sociálních sítí ujel vlak, teď se ho snaží dohnat a kolikrát to řeší na sílu. A jde i o další věci. V rámci sledování sportu přijde velká změna. Nikdo už se nebude chtít dívat na sport 90 minut. Vidím to u syna - dokážu si představit, že se bude 90 minut dívat na finále mistrovství světa ve fotbale, ale jinak? Ne, na tak dlouhou dobu generaci teenagerů neudržíme. V Air Race jsme si uvědomili, že nejsme pupkem světa, změnili formát a dnes stojíme na eliminačních soubojích dvou pilotů, který trvá pět minut. To je tak akorát.
Jenže znovuzrozené Air Race jsou tři roky, formuli 1 už pětašedesát. Změny se tam dělají těžce.
To ano. Formule 1 je tradiční sport s etablovanými fanoušky a bylo by pro ni hodně riskantní radikálně zkrátit závod. Navíc poměrně velká část fanoušků je konzervativních a těžce reaguje na změny. I tak jich bylo v poslední době hodně. Ale problémů je ve formuli 1 víc.
Jaké další?
My dinosauři si stěžujeme na špatný zvuk formule 1, že už nás nedokáže dostat do té správné nálady. Jenže dnes už není sexy, když má auto vysokou spotřebu a burácí na rovince. Mladého třináctiletého člověka dnes na autosalonech uchvátí stánek Tesly (výrobce elektromobilů – pozn. red.), fascinuje ho technologie. Bude trvat jen okamžik, než se tihle mladí stanou ekonomicky nezávislí, a pak se začne lámat chleba. Do budoucna tak mají šanci na přežití sporty jako formule E (s elektromotory) či Air Race. Diváci budou hledat nové formy sledování a budou spíš kvitovat, když sport přijde za nimi, ne naopak. Formule 1 si chrání televizní práva, že je téměř nemožné sledovat ji kdekoliv mobilně. A to je překážka.
Takže se sporty ještě víc musí zaměřit na mobilní aplikace?
Ano. Lidi, kteří jsou sportem fascinováni, ho chtějí sledovat i skrz mobily. Uvedli jsme hru Air Race a za dva roky máme 10 milionů stažení. To je neuvěřitelné. A tímto směrem je třeba se vydat, protože za pět deset let ten e-sport předežene skutečný sport. Konzumenti e-sportu budou dominovat. Proč? Protože budou mít celkově o sportu větší povědomí, budou mít víc peněz i větší fanouškovskou obec. Když to popisujete někomu, komu je nad padesát, nechápe.
Přiznám, že ani já moc ne. A je mi 35.
E-sport se rozvíjí mílovými kroky a existují dnes turnaje, které mají odměny za vítězství jako šampionát v rugby. E-sportovci mají manažery a dokážou během okamžiku oslovit mnohem víc lidí než skuteční sportovci. Často jsou i lépe placení, takže je jen otázka času, kdy ten e-sport začne válcovat ten skutečný. Podívejte, my dnes máme simulátory, které dokážou vyprodukovat stejné vjemy jako reálný let. A mladá generace mezi deseti patnácti, která sedí doma na gauči a je líná někam chodit, tak může v tom přerodu hrát zásadní roli.
Ale není v úpadku třeba formule 1 chyba v tom, že ten sport degraduje sám sebe? Například její šéf Bernie Ecclestone nedávno řekl, že je teď nejhorší v historii. Že by si nekoupil lístky na závody.
On je ale mistr stratég. Je to součást jeho velmi dobře promyšlené PR komunikace. On ví, kdy být kontroverzní, kdy jakou zprávu vypustit, aby se dostal na titulní strany. Kdyby byl jen radikální, tak bude až na straně tři.
I vy jste se uměl dostat na titulní strany. Když jste pracoval pro stáj McLaren, uchvátili jste velkolepými akcemi, na kterých jste představovali vůz pro aktuální sezonu. Teď je z toho zase nuda - auta se odhalí na internetu a hotovo.
Cítil jsem tehdy, že je ten sport moc konzervativní. A snažil se zasáhnout skupiny, které se o formuli 1 nezajímaly. Šli jsme s jezdci na výšlap do základního tábora na Mt. Everest a létali i s autem ve stavu beztíže. Hledal jsem ty, již byli nepolíbeni formulí 1, a chtěl jim sport představit. Zároveň jsem získal zájem médií a mnohé stáje šly v našich šlépějích. U Air Race je výhoda, že piloti létají 370 km/h patnáct dvacet metrů nad zemí, takže zájem je přirozený a není ho třeba uměle nastavovat.
Na které z těch „přesahových“ představení jste nejvíc hrdý?
Je jich víc. Uspořádali jsme na začátku roku 1997 vůbec první lifestylové představení týmu v historii, poprvé mimo fabriku. Pozvali jsme zpěváka Jamiroquai, Spice Girls a byla to nepopsatelná akce. Ostatní týmy se ptaly, proč vyhazujeme takové peníze, jenže přidaná hodnota byla, že jsme se dostali na titulní stránky novin a lifestylových časopisů. Oslovili jsme jiné lidi. Pak nás jiné stáje začaly kopírovat. A ještě si vybavím rok 2000, kdy jsme se s piloty i monopostem dostali do Hvězdného městečka. To bylo zakázané místo, kde trénovali jen ruští a američtí kosmonauti, a my je prolomili a zkusili si stav beztíže. Pak jsem přišel na hotel, pustil televizi a tam každou půlhodinu běžely naše záběry ve zprávách CNN. A já věděl, že jsme to udělali správně.
