Byl to pořádný „frmol“. Aby taky ne. Nejpočetnější skupina závodníků nejdelší trati evropského šampionátu se mačkala před startovní čárou. Mezi běžci připravenými obkroužit dva více než desetikilometrové okruhy čekal Pavel Dymák na svůj první start na velké mezinárodní akci. Jenže čas 1 hodina, 10 minut, 55 vteřin a celkové 79. místo si za rámeček nedá.
„Výsledek nebyl takový, jaký jsem si ke konci letní sezony představoval. Dozvěděl jsem se o nominaci oficiálně 14 dnů před šampionátem, takže jsem se nemohl ani nijak speciálně připravit. Odpovídá to tedy aktuálnímu stavu,“ říká osmadvacetiletý běžec.
Nesedlo vám to tedy z důvodu nepříliš optimální přípravy?
Trénink nesměřoval přímo k tomuto závodu. Neměl jsem splněný limit a čekal, koho nominují jako čtvrtého do týmu. Dva týdny před mistrovstvím jsem navíc běžel půlmaraton v Olomouci, což není ideální běžet dva takto dlouhé závody v poměrně krátkém sledu.
Jak jste na pozvánku reagoval? Převažoval šok, že nestihnete potrénovat, nebo natěšení, že se podíváte na velký závod?
Byl jsem určitě rád, že jsem měl tu možnost reprezentovat zemi. I když jsem věděl, že nemám úplně super formu, věřil jsem si na čas kolem 68 minut. Nicméně to dopadlo hůře. Snažil jsem se to rozeběhnout, držet tempo a pohybovat se v první polovině pole, ale únava se zkrátka projevila a už mi to neběželo podle představ.
Nepřepálil jste začátek?
Určitě ne. Běžel jsem první pětku zhruba za 15:30, což je ideální. Držel jsem se spíše vzadu a doufal, že bych mohl někoho předběhnout, což se nestalo.
Byla trať hodně na ostré lokty?
Na startu určitě, protože po něm hned byla šikana, ve které jsme se museli porovnat. Bylo nás tam devadesát, ale nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout. Stál jsem na startu u kraje, kde je to více bezpečné. Musel jsem si jen na prvních dvou stech metrech trochu pohlídat soupeře a bariéry. Pak se to rozmělnilo a bylo to v pohodě.
Amsterdam je rovinaté město. Zamlouval se vám profil?
Může se zdát, že je to placka bez převýšení, což nepochybně je, ale v každém ze dvou okruhů bylo nějakých osm přeběhů přes vodu. Sice to byly krátké kopečky, ale stejně to nebylo úplně jednoduché. Zvláště ve druhém kole mi daly celkem zabrat.
Těší vás alespoň skalp Víta Pavlišty?
Potěšilo by mě to, kdybychom měli lepší časy. Navíc Víťa byl předtím ještě trochu zraněný. Trápily ho problémy s achilovkou a měl tréninkový i závodní výpadek, takže to vůbec neberu jako skalp.
Prý trénujete běh na trase z Chrudimi do Pardubic. Byla příprava stejná i nyní?
Nevynechal jsem to ani tentokrát, nicméně jsem se více soustředil na kvalitnější běhy než ty dlouhé, které nejsou mezi závody vhodné. Jinak jsem běhal od listopadu denně do práce do Pardubic, čímž jsem nabral potřebnou vytrvalost pro půlmaraton.
Mohl jste si zatrénovat i přímo v ulicích Amsterdamu?
Na závodní trati ne, tam byla jen možnost prohlídky, kterou jsme měli v pátek. Jeden trénink jsem absolvoval normálně na stadionu, kde se konalo vše ostatní.
Běželi jste až v poslední den celého mistrovství. Jak jste si zkracoval čas?
Minulou středu jsme přiletěli a následovalo lehké vyklusání. Ve čtvrtek byl ten lehčí trénink, v pátek volný den, kdy jsme si prošli kousek města a podívali na závody. V sobotu bylo rozcvičení a v neděli samotný závod.
Co vám utkvělo v hlavě z města?
Coffe shopy, které jsou tam na každém rohu. Ale ty jsme samozřejmě nenavštívili. Poté všudypřítomné lodě a množství cyklistů. Ty tam mají prioritu. Jezdí tam také hodně elektroaut, na to jsem překvapeně koukal hned po příletu.
Takže tam je krásně čistý vzduch?
Přesně tak, výborné místo pro běžce (úsměv). Ale bydlet bych tam nechtěl, je to jen rovina a potřebuju více kopců i lesů. Proto mi vyhovuje okolí Chrudimi a Podhůra.
Jaké jsou další plány sezony?
Teď odpočívám a regeneruji, abych nabral nějaké síly. Dám si tak týden pauzu a pak se začnu připravovat na Běchovice, které se běží koncem září jako mistrovství republiky na deset kilometrů.
Budou to tedy příští trati už jen kratší?
Oproti půlmaratonu ano. Možná půjdu ještě klánovický, který je lesní, takže zase úplně něco jiného.
Vyhovuje vám spíše terén, nebo asfalt?
Rozhodně asfalt, na který jsem zvyklý a můžu se na něm lépe odrazit. V lese to zase rychle utíká. Člověk se tam soustředí, aby lépe došlápl a neukouzl po nějakém kořenu.
