Když bude zdravý, má toho hodně před sebou. Je to pořád mladý hráč,“ pravil v létě na konto Ondřeje Kohouta generální manažer BK JIP Pardubice Martin Marek. Tehdy oznamoval, že na 204 centimetrů vysokého a metrák vážícího basketbalistu uplatnil opci.
Ačkoli se to po loňsku zdál být docela risk, důvěra vložená v hráče se mu začíná vracet. Kohoutova role na palubovce se postupně zvýrazňuje; teď proti Kolínu to bylo tím markantnější, že společně s dalším „dlouhým“, Kamilem Švrdlíkem, museli na hřišti suplovat i za nemocného kapitána Nečase.
„Je jedna z našich výhod, že máme vyrovnanou lavičku. Podobný výpadek nás na rozdíl od Kolína tolik neoslabí,“ podotkl Kohout po zápase s výsledkem 87:71 pro Beksu, v němž její sok rotoval jenom osm hráčů.
Z pardubického týmu měl 25letý podkošový hráč druhou nejvyšší validitu hned po americkém „čaroději“ Autreym, za 23,5 minuty na place nastřílel 13 bodů a přidal 5 doskoků. Potřetí v sezoně se v bodech dostal do dvojciferných čísel.
„Moje hra roste s tím, když hraje dobře tým. Tentokrát jsme makali jeden pro druhého; body dá vždycky někdo jiný,“ tvrdil skromně.
Kolektivní vnímání výkonu a charakter patří mezi Kohoutovy hlavní devizy. „Ondru jsem zažil v reprezentaci do 20 let, kde na mě zanechal obrovsky silný dojem nejen po basketbalové stránce, ale i jako člověk,“ chválil ho před dvěma a půl lety na dálku po podpisu smlouvy s Pardubicemi tehdejší kouč Beksy Dušan Bohunický.
Kohout v první sezoně na východě Čech, kam dorazil po dvouletém angažmá v Prostějově (s Orly získal dvě ligová stříbra) v podstatě naplňoval představy o posile. Bohunický mu na palubovce dopřával podobný čas jako nyní Levell Sanders proti Kolínu a pivot včetně play-off odehrál 35 zápasů s průměrem 11,5 bodu a 5,5 doskoku.
Jenže následná operace kolene, v Kohoutově kariéře v relativně krátké době už druhá, odchovance Sokola pražského zásadně přibrzdila. Nebo spíš vrhla o pár desítek kroků zpět. Jistota byla tatam. Nedařilo se mu; přihrávky často vypadávaly z ruky, až na výjimky ho neposlouchala střelba, a když dostal šanci se předvést, působilo to, jako by drtivá většina útoků troskotala právě u něj. Společná herní praxe s mužstvem očividně chyběla.
Rekonvalescent Kohout v ročníku 2015-16 nastoupil až v polovině listopadu a po 16 kolech opět skončil mezi marody s nohou smolně zraněnou při tréninku. Vrátil se po tříměsíční absenci a i s play-off zvládl ještě šest duelů - jen ve dvou se však s minutáží přehoupl přes desítku.
Začátek letošního podzimu naznačil možnou změnu. Kohout, který konečně odkroutil celou přípravu, se v prvních třech kolech dostal nad dvacet minut. Hned na úvod ve vítězném derby se Svitavami nastřílel 14 bodů, což je dosud maximum sezony. Byl to ovšem pouze záblesk; jeho herní vytížení záhy spadlo a někteří diváci mu znovu okamžitě spílali, jakmile něco pokazil.
Zdálo se, že paběrkování nedojde konce - žádná velká sláva to z Kohoutovy strany nebyla ani ve FIBA Europe Cupu. V posledních týdnech se ale věci obracejí k lepšímu. Vyšly mu druhé derby se svitavskými Tury, pohárové zápasy s litevským Šiauliai i v Klatovech a pak zmíněný Kolín. Dokonce si jako pivot začal věřit i na trojky - proti Svitavám trefil dvě ze dvou!
„Doufám, že to tak je,“ komentoval očividný nárůst formy. „Samozřejmě, že ta loňská zranění zavinila tréninkový výpadek. To se nedá dohnat za pár dní, týdnů ani měsíců. Je to postupná práce. Celkově mám odehrané nějaké dva měsíce ze sezony a tým si na sebe zvykl. Víme, kdo je v čem silný, a začínáme si lépe hledat pozice,“ stáčel Kohout už zase pozornost k týmu Beksy jako celku.
