Jenže Milík ukázal, jací jsou plošináři tvrďáci. Přestože se pořádně udeřil do hlavy a pískalo mu v uších, na motorku usedl i ve finále a nehledě na start z poslední pozice ještě stačil pořádně prohnat nového šampiona Jasona Doylea z Austrálie. Cílem profrčel na třetí příčce a z výsledku se velmi těšil.
„Do loňského roku jsem nejel ani velké finále, takže tohle umístění určitě řadím mezi největší úspěchy,“ prohlásil 25letý závodník.
Co byste ještě ke svému výkonu v letošní Zlaté přilbě řekl?
Měl jsem obhajovat, což byla složitá práce, i když jsem měl fakt dobrou formu a vyladěnou motorku. Pokazil jsem si to však tím pádem v semifinále - kdybych dojel na druhém místě, měl bych lepší startovní pozici než tu u mantinelu. Šestá a vedlejší pátá byly ty nejhorší. I tak se mi z posledního místa podařilo soupeře předjet až na druhé, pak mě ještě předstihl Martin Vaculík. Ale stál jsem na bedně, byla tu opravdu jména, takový závod Grand Prix. Nechal jsem je za sebou, takže jsem rozhodně spokojený.
Tušíte, jak došlo k nehodě v semifinále?
Byly tam tři díry po sobě. Přes první dvě mi motorka nadskočila, a když mi dopadlo zadní kolo do té třetí, nestihl jsem zareagovat a ona se úplně „sekla“. Vyhodila mě přes pravou stranu a hned jsem se praštil, takže si toho ani moc nepamatuju. Vůbec jsem nevěděl, jestli jsem v pohodě, nebo ne, poněvadž mi brnělo celé tělo. Ovšem jak mě dali na nosítka, už to bylo lepší. Motala se mi hlava, ale říkal jsem si, že asi nemám nic zlámaného. Hned jsem přemýšlel o malém finále a vzkazoval, ať běží připravit motorku. Pak jsem se dozvěděl, že to bude velké finále ze špatné startovní pozice. Ale měl jsem radost, že po tak hrozném pádu budu mít šanci ho jet.
V něm jste se záhy prodral dopředu. Cítil jste šanci dohonit i Doylea?
Kdyby se jelo na deset kol, tak jo. Je to fyzicky náročné a já tu dráhu dobře znám - vím, jak na ní jezdit, abych pošetřil síly. Myslím, že pokud by se závodilo déle, Jason by pomalu začal vyjíždět ven, a kdybych ho atakoval po lajně, třeba by to dalo. Šest kol je dlouhých i krátkých. Martin Vaculík měl dostatečnou rychlost na to, aby Jasona dostihl hned v dalším kole, a kdyby ho vyvezl, já bych z toho mohl profitovat. Ale to jen spekulujeme. Jsem třetí a mám z toho radost.
Byla konkurence větší než loni?
Já na to ani takhle nekoukám. Soustředím se spíš na svoje jízdy, a ne na to, kdo vedle mě stojí. To je nejrychlejší cesta dostat sám sebe pod tlak. Chtěl bych poděkovat všem, kteří na stadionu byli - jezdil jsem evropské, světové závody a nikde jsem neviděl takovou atmosféru ani tolik lidí jako tady v Pardubicích během těch tří dní plochodrážního víkendu. Zvlášť na Zlaté přilbě. Když domácí jezdec slyší burácet tribuny kolem, pak se jezdí jedna báseň.
Čech Václav Milík (vpředu) při jízdě na Zlaté přilbě.
Ve vašem fanklubu dominoval transparent s přezdívkou „Vacek“. Kde se vzala?
V Polsku. Když tam jezdil můj taťka, taky mu tak říkali. Zůstalo to pak pro mě. V Rybniku mi nejdřív říkali „Vaška“, což se mi nelíbilo. Prosil jsem je, ať to je aspoň Vašek. Pak z toho vznikl Vacek. Takže teď jsem Vašek/Vacek. To je fajn, je to něco jiného, než mají ostatní.
