Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Být jen trenér? Na to je čas, myslí si pardubický Zozulák

Zraněný florbalista Martin Zozulák (uprostřed) a jeho pardubičtí spoluhráči. | foto: Radek Kalhous, MAFRA

8 2018
Půl roku nebyl vidět mezi mantinely, stál hned za nimi. Tahoun pardubických florbalistů Martin Zozulák totiž po nepříjemném zranění kolena zaujal na střídačce místo asistenta trenéra. Až nedávno se křídelník Sokola vrátil; odehrál už dvě utkání, v obou dokonce stihl dát gól. Prohrám 3:10 s Tatranem a 3:6 s Bohemkou však nezabránil.

Jak se srovnával s rolí nehrajícího kouče po boku Milana Koubka a Ondřeje Vichra? Celkem dobře, ale ani tak mu nebylo moc do zpěvu. Propásl totiž nejúspěšnější část sezony, kdy se Sokol pohyboval na čelních příčkách.

„Deset nebo patnáct let se tu snažím o to, abychom hráli právě na takových pozicích, jako jsme v tu chvíli byli. Když se to konečně podařilo, tak jsem byl mimo. Bylo mi to líto,“ nezastíral 30letý Zozulák.

Vrátíme se na začátek sezony. Zranil jste se hned v přípravě a ze sestavy Sokola vypadl takřka na půl sezony. Začal jste působit v roli asistenta trenéra, bylo to jasné hned po zranění?
Měli jsme už od začátku přípravy nastavené, že budu v pozici hrajícího asistenta, takže tím svým zraněním jsem se vlastně jen přesunul z palubovky na lavičku.

Jak jste si vlastně úlohy na střídačce rozdělili? Co konkrétně jste měl na povel?
Naše role s Milanem Koubkem byly hodně vyrovnané. Měl jsem na starosti hlavně taktické věci a reagování na hru. Celkem nám naše společné trénování vyhovovalo.

Když porovnáte pozici hráče a trenéra, co vám sedí víc?
Poslední utkání coby hráč jsem si zahrál někdy v dubnu, takže mi hraní hrozně chybělo. Myslím, že ještě nejsem tak starý na to, abych musel další sezony trávit na lavičce v pozici kouče. Dokud mi to bude běhat, chtěl bych hrát.

Ze sestavy vedle vás vypadl také Jakub Burian. Společně jste patřili k oporám týmu, ale paradoxně se bez vás Sokolu dařilo o něco více. Jak jste tento fakt přijal?
Sice jsem se zranil, ale z klubu jsem úplně nevypadl. Pořád v něm mám nějakou funkci i mimo A-tým, takže jsem byl samozřejmě rád, že to klukům šlo. Musím však přiznat, že někdy na podzim, když jsme hráli čtvrté místo a dařilo se nám nejvíc, tak mě to mrzelo. Deset nebo patnáct let se tu snažím o to, abychom byli přesně v téhle pozici, a když se to konečně povedlo, tak jsem na hřišti chyběl. Bylo mi to líto, protože emoce z pohledu trenéra a z pohledu hráče jsou absolutně jiné. Alespoň já osobně jsem to tak vnímal. Nebyl jsem moc vtažen do dění.

Váš návrat mezi mantinely nakonec přece jen přišel, ale hned v prvním zápase jste musel skousnout „desítku“ na Tatranu. Jaké to bylo?
Samozřejmě jsem si premiéru představoval úplně jinak. Doufal jsem, že přijdou nějaké výhry, ale místo toho jsme zatím všechno prohráli. Na druhou stranu jsem osobně rád, že jsem zpátky a můžu hrát. Koleno mě v tuhle chvíli nijak nelimituje a věřím tomu, že i moje forma půjde nahoru. Do konce sezony zbývá ještě dost času.

Mluvíme spolu po neúspěšném televizním utkání Sokola s Bohemkou. Dal jste sice gól, ale přišla další porážka. Kde byla největší chyba?
Uteklo nám prvních deset minut zápasu. Vůbec jsme nedodržovali věci, které jsme si nastavili, a nebylo to dobré. Postupem času se náš herní projev zlepšil, ale trápila nás koncovka. Já sám jsem měl několik šancí, které, kdybych proměnil, mohly utkání dostat úplně jinam.

Takřka po celý zápas jste museli dotahovat. Když už jste dali gól, hned jste další dostali. Jak moc únavné to bylo?
Pochopitelně to bylo špatně. Ve chvíli, kdy dáme gól, tak potřebujeme ten stav udržet - tohle se nám nemůže stávat.

Pardubičtí florbalisté a jejich zraněný spoluhráč Martin Zozulák

Pardubičtí florbalisté a jejich zraněný spoluhráč Martin Zozulák

Sokol si v půlce sezony dokázal vybudovat docela slušný náskok na příčkách pro play-off, ke konci o něj ale začíná přicházet. Není tým nervózní z toho, že se bude muset opět bít až do posledního zápasu?
Možná to v hlavách máme, potřebovali bychom nějakou výhru, aby to z nás trochu spadlo. Všichni víme, jaká je situace. Příští kolo hrajeme v Ostravě a bude to pravděpodobně nejdůležitější utkání sezony. Pokud zvítězíme, postupujeme. Když ne, tak to pořád máme ve svých rukách, ale bude to těžké. V Ostravě chceme vyhrát.

Jsou vypsané například nějaké odměny za postup do vyřazovacích bojů?
O tom to vůbec není. Všichni chceme tak moc postoupit, že to je motivace sama o sobě.

Vedle hráče působíte také jako člen klubového managementu. Jak se liší přípravy na televizní zápas oproti běžnému?
Tohle osobně přímo na triku nemám, ale hlavní rozdíl je v přizpůsobení haly. Dašická musí být k dispozici výrazně dřív, protože se pokládá speciální povrch. Zasáhlo to také program mládežnických kategorií, a to kvůli tomu, že naše týmy se představily o přestávce. Je to pro celý klub něco jiného.

Do haly jste nakonec nalákali 731 diváků, Sokol posledních pár sezon vládne návštěvnosti. Kde podle vás nastal největší zlom, že si lidé začali nacházet cestu na vaše zápasy?
Je to výsledek systematické práce nás všech. Fanoušky evidentně florbal začal bavit, užívají si i program během zápasu. Na Dašické to zkrátka není nuda, to by bylo asi nejpřesnější vyjádření. Zároveň bych tímto chtěl pozvat další příznivce.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze