„Nechci tam jet jenom kvůli účasti, musí to mít smysl,“ říká čtyřicetiletý cyklista s podkolenní amputací, šestinásobný paralympijský vítěz, který je proslulý i vůlí a houževnatostí.
V lednu jste absolvoval třítýdenní soustředění v Austrálii. Co vám tamní příprava prozradila?
Tam už jsem měl mnohem lepší pocity než na desetidenním soustředění před Vánocemi na Kanárských ostrovech. Dozvuky zranění byly znát pořád, ale cítil jsem, že všechno jde správným směrem. Jenže v únoru všechno přerušila nemoc; tři týdny jsem netrénoval a bral antibiotika. Takže začínám vlastně od začátku - dneska jsem jezdil teprve pátý den, ta nemoc byla poměrně těžká.
Přemítal jste, jak jste k onemocnění přišel?
Jasně, bylo to v době chřipkových epidemií a moje tělo bylo nejspíš oslabené oběma náročnými soustředěními. Antibiotika jsem paradoxně bral poprvé od dětství. Návrat k tréninku není jednoduchý, ale pevně věřím, že se brzy vrátím do stavu, v jakém jsem byl po Austrálii.
Byl během tamní přípravy patrný loňský více než tříměsíční tréninkový výpadek?
Samozřejmě to ještě nemohlo být ideální - v Austrálii jsem jezdil stejné tréninkové okruhy jako v předchozích letech a mohl porovnávat časy. Znát to bylo, ale zase nešlo o nějakou hrůzu. Po Kanárech, prvním soustředění po zranění a operacích, jsem byl trošičku rozčarovaný, že všechno nejde jako dřív, ale v Austrálii už se mi jezdilo podstatně líp. Získal jsem pocit, že bych se na jaře opravdu mohl vrátit do závodů.
A co teď, nedlouho po nemoci?
Ta všechno zkomplikovala, ale když to porovnám s tím, že jsem na loňském mistrovství světa v americkém Greenville málem přišel o život, tak je to téměř nicotné.
Na konci března se v Apeldoornu uskuteční mistrovství světa na dráze - stihnete se připravit?
Ještě nejsem úplně rozhodnutý, vždyť je to už za dva týdny. Přihlášený jsem do stíhačky, mojí hlavní disciplíny, pak do kilometru, týmového sprintu a scratche, ale stoprocentně si jistý nejsem. Vždyť jsem teprve ve středu odjezdil po čase první trénink na dráze v Motole.
Váš kouč Viktor Zapletal ale říká, že jste jej příjemně překvapil...
Jenže on je věčný optimista, já takový pocit nemám. Nic jsem ale neodpískal - pokud to jen trochu půjde, pojedu. Taky proto, že největší cíl při mé snaze o návrat je účast na paralympiádě v Riu a v Apeldoornu se bude rozdělovat poměrně hodně bodů do kvalifikačního žebříčku. O medaile bych teď asi nebojoval, ale každé umístění do šesté nebo osmé příčky by v tomto směru mělo svoji cenu. Kromě úsilí o body bych si konečně otestoval svoji výkonnost.
A další letošní závody?
Těmi zásadními, ke kterým všechno směřuju, budou až ty silniční, které začínají koncem května. V nich samozřejmě půjde o Rio taky.
Vaši největší starostí byl v době rekonvalescence hrudník, ve kterém vám chybějí dvě žebra, a také levá plíce, z níž vám museli odejmout pětinu. Jde to i bez nich?
Musí to jít. Je to samozřejmě trochu znát při dýchání, stejně jako při posedu na kole - ten musí být krapet pozměněný, protože prsní svaly a úpony přirostly zpět trochu jinak. Pořád si na to zvykám, ale vyrovnat se s tím musím, s tím mi nikdo nepomůže. Horní polovinu těla, ruce a svaly kolem hrudníku jsem dřív využíval víc než třeba zdraví závodníci, trochu mi to pomáhalo vykompenzovat ztrátu nohy. O tuhle výhodu jsem teď přišel, takže tělo si bude muset pomáhat jinöu cestou.
Přesto, když se podíváte nazpět, postupovalo vaše léčení nad očekávání rychle. Čím si to vysvětlujete?
Je to kombinace štěstí na hojení, perfektní lékařské péče v Americe a potom v Česku, morální podpory lidí, kteří mi věří, ta je pro každého sportovce strašně důležitá. A asi taky mojí vůle se co nejdřív vrátit - když člověk chce, tak často dokáže neuvěřitelné věci. Sám jsem nemohl čekat, že to půjde tak rychle, ale já se vrátit chci a v podstatě to jde dobře.
Jistě znovu toužíte po cyklistických úspěších. Musí si ale cyklista vašeho formátu ještě něco dokazovat? Nemohl byste si teď závody víc užívat?
Ono to všechno souvisí, člověk si přece závody nejvíc užije tehdy, když se mu daří. Nemusí to znamenat medaile, stačí pocit, že jste odevzdal maximum. Ale máte pravdu, tím úrazem se trochu změnily moje životní priority - nejspíš mám před sebou poslední dva roky sportovní kariéry a chci si užít i věci okolo, atmosféru závodů a podobně. Těžko bych si ale užil závod, kdybych přijel poslední a mával lidem kolem tratě.
Takže jste pořád závodník...
To si pište, v tom mě loňský úraz nijak nepoznamenal. Pokud budu mít číslo na zádech, tak vždycky budu chtít zajet co nejlíp. Kvůli lidem, kteří mi fandí, i pro svůj vlastní pocit. Ale taky chci vnímat prostředí kolem závodů mnohem intenzivnější, než se tolik soustředit sám na sebe.
Zřejmě hodně dáte na trenéra, a Viktor Zapletal je pro vaši účast v Apeldoornu. Poslechnete jej?
Jo, to sedí. on si to přeje. Ale musí to mít smysl, přece si tam nepojedu jen tak zajezdit. Víte, po tom úrazu snad každý chápe, že možná už nebudu jezdit na takové úrovni jako dřív, ale když budu mít pocit, že bych mohl ty závody absolvovat důstojně, tak pojedu. Trenér mě zná a když řekne, že to smysl má, tak nebudu protestovat.
