Ochotně si navlékl nový dres, sehnal si míč, stoupl si doprostřed palubovky a pózoval pro fotografa. Stejně vstřícně se pak rozpovídal na otázky. Je vidět, že nové angažmá si užívá, i když je v Českých Budějovicích sotva měsíc.
„To vyjde v novinách? Zase budu muset něco platit do týmové kasy,“ usmíval se 201 centrimetrů vysoký sympatický volejbalista po skončení rozhovoru.
V této sezoně má na nahrávce táhnout úřadujícího mistra české volejbalové extraligy za desátým titulem 26letý slovenský nahrávač a reprezentant Filip Palgut.
Bratislavský rodák hned pomohl k první výhře, když ve středu České Budějovice porazily Příbram 3:0 (25:22, 25:22, 25:17). Tedy tým, odkud Palgut na jih Čech přišel.
Prezident klubu Jan Diviš říkal, že nový tým bude dravý a hladový po úspěších, protože řada hráčů ještě nevyhrála mistrovský titul v Česku i v dospělé kategorii. Včetně vás. Souhlasíte s prezidentem?
Mám jen dvě druhá místa, jedno třetí z Rakouské ligy a nějaké juniorské tituly na Slovensku. Proto je jasné, že chci tady vyhrát titul, kvůli tomu jsem do Českých Budějovic přišel.
Když jste v minulé sezoně působil v Příbrami, jak se vám hrálo proti Jihostroji?
V play-off jsme s Budějovicemi prohráli, takže to byl nepříjemný soupeř. Hrálo se nám proti nim opravdu těžko. Ale byly to vyrovnané zápasy, ostatně jako celá česká extraliga. Kolikrát jsem si před utkáním tipoval, že musí jasně vyhrát favorit, a nakonec to dopadlo úplně jinak. A myslím si, že v tomto ročníku to bude ještě vyrovnanější a týmy ze spodku tabulky budou porážet ty nahoře.
Těšíte se na nové působiště a nové výzvy?
Jasně, že ano. Před rokem jsem do české extraligy šel s tím, že žádný zápas tu nemáte zadarmo, pokaždé musíte jít naplno a něco předvést. I poslední Ústí nad Labem vás umí potrápit, pokud proti němu v utkání nezahrajete pořádně.
Při utkáních v Budějovicích se můžete těšit také na dobrou atmosféru, kterou vytvářejí diváci. Hraje se vám lépe, když je „plný dům“, nebo spíš v komornějším prostředí?
I v Příbrami, kde jsem hrál, byli diváci parádní, tady je to podobné. A je daleko lepší, když je v hledišti více lidí než třeba padesát a sotva zatleskají, to je jasné. Ale při hře už moc nevnímám třeba některé narážky fanoušků. Soustředím se na volejbal.
Přišel jste na pozici nahrávačské jedničky, kterou měl v Českých Budějovicích dlouhé roky Filip Habr. Víte, co vás čeká, a jste připraven být také tvůrcem celé hry?
Přijímám tuhle roli. V minulé sezoně jsem byl v Příbrami také jednička na náhře. I v zahraničí jsem měl pár takových sezon.
Kompletní tým Jihostroje spolu trénuje teprve necelý měsíc. Už jste se stačil sehrát se spoluhráči a nacvičit si ty správné nahrávky?
Je to zatím v normě. Hlavně při rychlých balonech je třeba mít trochu víc času, aby si smečař zvykl na nahrávače a obráceně. Každý hráč na světě je jiný a každý potřebuje trochu jinou nahrávku. Je to stejné i tady v Jihostroji, ale myslím si, že i přes drobné zdravotní komplikace v přípravě jsme na start sezony dobře nachystaní. I když ještě musíme dopilovat ve hře pár maličkostí.
Jaký jste typ nahrávače, jakou hru preferujete?
To asi není dobré prozrazovat, ne? Co když si to soupeř přečte? (směje se). Radši hraju rychlejší míče a v minulosti jsem měl největší problémy s vysokými balony, ale to jsem už podle mě stihl odstranit.
Váš současný trenér René Dvořák také býval výborným nahrávačem, radí vám víc než ostatním v týmu?
Ano, hodně nám radí co se taktiky týče a s nahrávači hodně mluví. A to je pro mě hodně důležité.
Byť jste v Budějovicích krátce, stačil jste už zapadnout do party?
Já tu s nikým problém nemám.
Takhle jsem to ani nemyslel…
Rozumím, ale už se mi stalo za poslední roky, že v týmu byli vždy dva, tři hráči, kteří se stranili zbytku mužstva, nebo byli problémoví. V Jihostroji to není, už jsme si všichni stačili i společně večer sednout, všechno probrat a pořádně si popovídat.
Co vás nejvíce překvapilo, když jste přišel do Jihostroje?
Třeba čeho jsem si všiml, je to, že je s námi pořád masér. Věděl jsem, že ho budeme mít k dispozici skoro každý den, ale už jsem netušil, že Filip Hoch bude s týmem pořád. Je nám k dispozici téměř čtyřiadvacet hodin denně. To jsem ještě v žádném jiném klubu nezažil.
Jak jste se v mládí dostal k volejbalu?
Táta je trenér, který působil i u reprezentace. Sice mě netlačil přímo do volejbalu, ale do sportování ano. Jako malého mě táta na dovolených u moře postupně naučil hrát prsty a bagrem a na základní škole jsem začal chodit na volejbal, kde už jsem tedy uměl něco navíc. Pak jsem s tím chtěl párkrát skončit.
Proč?
Kamarádi byli ve volných chvílích venku a hráli si tam. Tak jsem domů přišel s takovým blbým nápadem, že s volejbalem skončím a budu dělat lukostřelbu a tak podobně. Nakonec jsem u volejbalu zůstal. Po škole v Bratislavě jsem ale odešel do Trenčína, do centra olympijské přípravy, odkud jsem se dostal i do národního týmu. Po střední škole jsem už odešel hrát do zahraničí. Určitě nelituji toho, že s volejbalem pokračuji.
