Je již hodně dlouho po utkání Německo – N. Zéland a já společně s německými novináři trpělivě čekám, jestli se mi podaří Marca Pešiče alespoň na chvíli získat pro sebe. Šance je poměrně vysoká, protože němečtí kolegové číhají na úplně jiného hráče, s nápadným polským příjmením a křestním jménem Dirk. Po nekonečných 45 minutách jsem se přece jen dočkal.
Marco, před chvílí v Cobseco Fieldhouse Jugoslávie v posledních vteřinách prohrála. Víte to už vůbec?
Ano. Je mi to líto. Skončili jsme o něco dříve, takže jsem závěr sledoval s ostatními v televizi v naší šatně. Nechápu to.
Budete se o dnešních zápasech bavit s otcem? Jste spolu tady v Indianapolis vůbec v kontaktu?
Samozřejmě. Dokonce v osobním. Žádné telefony, nebo tak nějak. Každý den spolu mluvíme, ale určitě to nijak nepřeháníme. Každý se musí koncentrovat na to své. Ale dnes půjdu za otcem hned po příchodu na hotel.
Při finále bundesligy sledovala každý zápas i matka. Přijela i do USA?
Ne. Jsme tu tentokrát sami.
Jste se svým dosavadním výkonem tady na MS spokojen?
Není to ono. Cítím se mizerně a ani tým nehraje podle našich představ. Máme slabší začátky zápasů, těžko se dostáváme do tempa a máme často slabá místa. Prostě ten náš výkon až příliš kolísá.
Troufáte si odhadnout, jak daleko může Německo dojít?
Ne. Vůbec ne. Proti USA jsme ukázali, jaká síla v nás je, pokud hrajeme podle našich reálných možností, ale na co to na tomto turnaji bude stačit, opravdu netuším.
Poslední otázka. Váš tým zůstává v šatně absolutně nejdéle ze všech účastníků. U německých novinářů jste tím již proslulí. Co tam tak dlouho děláte?
(Udiveně) Musíme se přeci důkladně osprchovat, ne?
