"To, že tu oštěpem hází tolik lidí, je obdivuhodné," říkal trojnásobný olympijský vítěz a držitel světového rekordu (98,48) Jan Železný. Vážený host ojedinělého klání, kde i vítěz hází o více než polovinu méně, než dokázal on.
Do Starého Plzence na závod naprostých amatérů, kteří oštěp většinou drží v ruce jednou za rok nebo vůbec poprvé, se vracíte. Co vám tu učarovalo?
Už nápad, jak tahle soutěž vznikla, tedy v hospodě při hecování, kdo hodí jak daleko, byl dost netradiční. Teď to má už desátý ročník. A pro mě je obdivuhodné, že přijde tolik lidí si vyzkoušet hodit oštěpem. Jsou tu fajn a já je obdivuju.
Bylo vidět, že nejvíc vás zajímaly dětské kategorie. Díváte se očima trenéra na to, jestli se objeví malý talent?
Určitě. Díval jsem se třeba na malou holčičku, která měla docela rychlou ruku. Vypadala, že to drží poprvé, a hodila nějakých 12 metrů, což je hodně daleko. Je jisté, že by se tu našly šikovné děti. Sice tu organizátoři letos položili tartanové rozběžiště, ale lidi hází v maratonkách, smeká se jim to. Navíc neví, jak oštěp chytit. A když pak někdo dokáže napoprvé hodit daleko, je to známka, že v něm něco je.
I tady jste tedy spíš kouč?
Divák i trenér. To v sobě nezapřete, takže automaticky hodnotím talent k oštěpu. Ten je totiž specifický. Někdo může být talentovaný na různé sporty a s oštěpem mu to nejde. Je to vrozené.
Vaše skupina je složena ze špičkových závodníků. Dokážete si představit, že byste trénoval děti, které s oštěpem začínají?
Určitě. Kdybych se mohl rozpůlit, udělal bych to. Protože kdybych si vzal mladší děti, tak bych do nich dostal nejlíp techniku. Všechny ty věci, které jsou u starších už těžší. Protože malé děti se hodně rychle učí, a když jim nezkazíte ten pohyb, budou se zlepšovat. A když se koukám na některé oštěpaře, kterým je 18, 19 let, tak se s technikou někdy nedá hnout. Základy mají špatné.
V kolika letech je tedy nejvhodnější se specializací na oštěp začínat?
Důležitá je všeobecná příprava. I oštěpař by se měl ze začátku učit různé sporty, celou atletiku. Já také skákal do výšky, uměl jsem kladivo, trojskok, dálku, kouli, dělal jsem prostě všechno, do toho jsem ještě hrál házenou. S oštěpem samotným se pak začíná kolem patnácti let. Předtím se hází kriketovým míčkem.
Už pět let se věnujete trenéřině. Baví vás to stejně jako aktivní závodní kariéra?
Závodní kariéra byla lepší. Ovlivňoval jsem si to sám, byl jsem strůjcem svého štěstí, což bylo jednodušší. Stál jsem na rozběžišti a buď to zvládl, nebo ne. Teď se díváte jen z tribuny, jste daleko víc nervózní. Ale má to zas ten efekt, že když se to někomu ze svěřenců povede, také vás to neskutečně těší.
Neláká vás tedy si ještě zazávodit třeba na veteránských kláních?
To vůbec. To jsou podle mě závody pro ty, kteří kdysi neuspěli a teď se pokoušejí získávat medaile touhle cestou. Já to na nich na jedné straně obdivuju, ale protože jsem sám házel dvacet let ve světové špičce, teď už by mě připravit se na závody nelákalo.
Ani vaši svěřenci vás nehecují, abyste ještě předvedl nějaký hod?
Je pravda, že kluci, které trénuju, mi říkali, že bych to mohl zkusit, připravit se a hodit třeba další veteránský svěťák. Já nějaký držím, ale to jsem ještě byl v aktivní kariéře.
Snad ještě loni vaši svěřenci říkali, že je na tréninku ze tří kroků přehodíte. Platí to pořád?
Párkrát jsem takhle jen v maratonkách z nějakých dvou tří kroků hodil. Tomu se ale už nedá ani říkat házení. Když se třeba kluci rozcvičujou, tak se nudím, zkusím si hodit, ale je vidět, že z rozběhu už by to bylo tragické. Krátký rozběh se ještě dá, ale jak člověk stárne, nezvládl už by delší náběh s potřebnou koordinací. Navíc mí svěřenci už jsou tak dobří, že vím, že bych je už nepřehodil.
Prozradíte, kolik teď hodíte z těch tří kroků?
Nějakých 66 metrů... To se ale nedá s rozběhem srovnávat.
Jaká pro vás jako trenéra byla letošní sezona? Veselý skončil na MS čtvrtý, Barbora Špotáková je vicemistryní světa...
Z tohoto pohledu to bylo výborné. Bára hodila skvělý výkon. I když bohužel měla jen stříbro, po letech předvedla, co v sobě má. Byla skvělá. Víťa Veselý byl čtvrtý... Než jsme odjížděli, asi by to bral, ale když pak chybí 19 centimetrů, to mrzí, nikdy nevíte, kdy se to bude opakovat. A Víťa na medaili měl. Kuba Vadlejch taky předvedl velice dobrý výkon, i když nepostoupil z kvalifikace. Ale hodil nad 80 metrů, navíc je mladý. Měl ale smůlu, po deseti letech to byla nejtěžší kvalifikace. K tomu ještě osmé místo Jarmily Klimešové, což je její životní výsledek.
Do vaší skupiny ještě patří Petr Frydrych. Tomu ale vyšel jen úvod sezony.
Letos se mu nedařilo. Jen na začátku vyhrál Diamantovou ligu, pak byl ještě třetí, ale na šampionátu se mu nevedlo. To je ale sport.
Sezona s velkým S vás ale čeká za rok, kdy bude olympiáda v Londýně. Je to velká výzva?
Bude to složité, protože je mistrovství Evropy a ještě olympiáda, dohromady to je těžké zvládnout. U Báry uvidíme, jak bude chtít sama, já bych byl ale radši, kdyby Evropu vůbec neabsolvovala a soustředila se jen na olympiádu. To je přece jen něco úplně jiného.
