Skoro všechno už pro klub má připravené. Díky florbalistům z týmu Štírů sehnal halu a po několika měsících hledání má i první spoluhráče. Jednoho dokonce našel až za hranicemi.
„Teď je nás šest. Máme kluky z Dasného, Sezimova Ústí, Nových Hradů i Tábora. Jeden je dokonce z Rakouska. Hrál v Praze, ale to je daleko, takže bude trénovat s námi. V Linci tým je, ale nevyhovuje mu. Hráči se tam k sobě nechovají slušně. To na trénink ani zápas nepatří. Chceme si hlavně zahrát,“ vypráví Tupý, který bydlí v Trhových Svinech.
Právě proto českobudějovický klub Fighters založil. Se svými spoluhráči chtějí hlavně trénovat. Cílem je stihnout jarní začátek ligy. Pokud by to nevyšlo, zlobit se nebudou. Chtějí se scházet a pracovat na sobě. Ještě chvíli ale musí počkat.
„Původně jsme měli začít trénovat v září, ale to nevyšlo, protože jsme nesehnali vozíky. Na ten můj se teď vybírá díky nadaci Emil. Stojí 160 tisíc korun. Jedna místní firma si nyní staví dílnu, kde bude vyrábět vozíky. Až bude hotová, začnou pracovat na těch pro nás. Pak můžeme začít,“ popisuje.
Ondřej je kvadruplegik, což znamená, že má nějakým způsobem ochrnuté všechny končetiny. I proto měl při hledání sportu omezený výběr. V rozhodování mu pomohlo, že se před úrazem věnoval fotbalu.
„Ragby je pro mě s tímhle postižením jediný možný kolektivní sport. Nebaví mě někde sám trénovat, na to nejsem. Navíc ragby je životní styl. Když jste ragbista, jste někdo,“ usmívá se.
Hodně ho mrzí, že je mezi vozíčkáři velký problém sehnat zájemce o sport.
„Bojí se. Bojí se pohledů lidí okolo sebe a toho, co se může stát. Já to chápu, taky jsem se ze začátku bál. Pak ale člověk zjistí, že to je zbytečné. Po prvním měsíci na střední škole, kam mě taťka poslal, ať chci, nebo ne, jsem se oťukal. Hodně mi pomohli kamarádi. Mám kolem sebe lidi, kteří pro mě udělají cokoliv. Po rodině je to ta druhá nejdůležitější věc,“ vypráví.
Úraz se mu stal před více než dvěma roky. Z mola skočil do rybníka, kde bylo pouhých dvacet centimetrů vody. Ten červencový večer mu teď připomíná tetování na ruce v podobě čárového kódu a data. Z něj si vybavuje moment, kdy se topil, a slova kamaráda, který mu říkal, ať si stoupne. To nešlo.
„Hlavně si pamatujte, že je důležité s tím člověkem hýbat co nejméně. Ideálně ho položit na něco rovného, nebo ho zkrátka nechat ležet,“ varuje.
Po nehodě ležel dva týdny v kómatu. Následoval přesun do Brna a rehabilitace. Teď se životem zase baví. Autem si dojede, kam potřebuje, s kamarády tráví čas třeba v autodílně, a když narazí na schod, který mu brání v cestě, tak si zkrátka zanadává. „Nechci nad tím přemýšlet a brát to jako konec světa. Proto si z toho dělám srandu, i když ne každý to bere. Je třeba být nad věcí,“ říká.
I přesto mu některé možnosti pro vozíčkáře připadají omezené. „Město dá 20 milionů ročně na fotbal, hokej a volejbal. Nám by stačil jeden milion a dokážeme s tím sehnat vybavení na deset let,“ zmiňuje mezi řečí.
Od svého snu se však odradit nenechá. A zdaleka nemá jediný. V budoucnu by chtěl pracovat v autoškole svého otce v Českém Krumlově. K ní by si přál přidat výuku pro handicapované. Ta je totiž v Česku k dispozici pouze na dvou místech.
Ragby na vozíku (murderball či quadrugby)Hra pro dva týmy o čtyřech hráčích. Hráč skóruje tak, že se dotkne, nebo přejede brankovou čáru s míčem pod kontrolou. Hraje se 4 x 8 minut. Jde o náročný sport. Jediný zakázaný náraz je ten zezadu. Nejčastější faul je nedovolené použití rukou při snaze získat míč. |
