Všechny tři rozhovory měly být součástí připravované knihy Petra Čermáka o Ondřeji Synkovi, která ale nikdy nevyšla. Čermák sledoval celou Synkovu kariéru, byl s ním i při jeho prvním titulu mistra světa na Novém Zélandu.
Ondřej Synek očima prvního trenéra Miloše Havlíčka
Vzpomínáte si na Ondrův první den v brandýské loděnici?
To bohužel ne. Brandýský klub byl v té době nabitý mládeží, pořád tam chodily nové děti a přiváděly nové kamarády. Ondra byl jeden z davu.
Miloš Havlíček
Kdy jste si ho tedy všiml poprvé?
Jednou v tělocvičně. On byl tehdy výjimečně slabý. Dorostenci cvičili s dvacetikilovou činkou, on dostal jen desetikilovou hrazdu, udělal dřep, ale pouze dolů. Už se nezvedl.
Co ho tam drželo, když se tak trápil?
Parta. Byla klika, že on je pohodář, takže kluci neměli problém ho „vozit“, i když byl horší. Ta jejich parta funguje dodnes.
Dalo se v takové situaci hovořit o nějakém talentu?
My jsme si v klubu dělali takové rodinné dotazníky, ze kterých se dalo usuzovat u dětí na určité předpoklady. A jelikož Ondrův táta byl nejvyšší chlap ve městě, dalo se čekat, že kluk ještě vyroste. Kdyby byl malý, tak s tím nehnete, ale na síle se dá vždycky zapracovat. Je k tomu ovšem potřeba ochota snášet značnou bolest. Veslování je jeden z nejbolestivějších sportů, není to pro každého, „úmrtnost“ talentů je proto docela velká. Ale Ondra nikdy nehledal výmluvy a v klíčový moment nepovolil. I proto se dostal tak daleko.
Mladý Ondřej Synek
A měl už tehdy nějaké ambice?
Zkraje ne. Většina lidí, když přijde na loděnici, má nějaký cíl, chce něčeho dosáhnout, dostat se do nejlepší posádky. U Ondry mi zpočátku přišlo, že vlastně neví, co chce dělat. Měl jsem dojem, jako by postával stranou. Nechtěl se o nic rvát. Ale ta jeho výška, to byl slibný předpoklad, tak jsem do něj začal dloubat. A on pak zabojoval. Šlo o místo v neratovické dorostenecké čtyřce. Z pěti kandidátů byl nejslabší, přesto dokázal vyřadit Michala Pavlíka, který jel v jednom závodě na jistotu a odskákal to.
Proč vlastně tak dlouho jezdil špatně?
On byl už někdy v 16 letech výkonnostně nad vrstevníky, díky tomu jeho nadání od boha ke snášení větší zátěže měl na trenažéru skvělé výsledky docela brzy, jen co se trochu obalil svaly. Jenže na skifu se neuměl prodat. Měl blok z toho, že se jednou blbě cvaknul a trochu se přitopil. To považuju za svoje trenérské selhání, protože jsem o tom vůbec nevěděl. Dočetl jsem se to až s odstupem času v novinách.
Konec velkého šampiona. Skifař Synek se rozloučil s profesionální kariérou |
Rodiče ho ve veslování podporovali?
Naprosto. Jezdili s ním na závody a přišli poděkovat i mně. Toho si ohromně vážím. Za celou mou trenérskou kariéru si vybavuju takové gesto jen od dvou rodin: Synkových a Štenclových. A to klubem prošla snad půlka Brandýsa.
Ondřej Synek očima předchůdce Václava Chalupy
Co Synek má a vám chybělo, že to velké zlato – na rozdíl od vás – vyhrál?
Ondra je dravější, než jsem býval já. A navíc jeho parametry v testech byly vždycky obdivuhodné, tam býval výš než já, ještě než mě začal porážet. On je o velikánský kus dál než kdokoli jiný. Pro představu: já jsem v super formě míval anaerobní práh 400 W, on ho má 450 W. To je obrovský rozdíl a ve vytrvalostním sportu velká výhoda. Anaerobní práh je totiž moment, kdy tělo přestává pracovat ekonomicky a začíná jet na rezervy. V prahovém zatížení je možné pracovat dlouho, ale jakmile člověk tu hranici překročí, už se nestačí odplavovat laktát ze svalů a tělo rychle tvrdne.
Docela dlouho byl však i Synek „jen“ bronzový a stříbrný. Proč?
Je to hodně o psychice. Člověk k tomu musí dozrát. On si za tím šel neoblomně. Na vrcholu pak už hrají roli detaily. Je potřeba dobře se vyspat, slušně najíst, mít štěstí na počasí a samozřejmě být dokonale připraven.
Kalendář Dukly 2010 - říjen: veslaři Václav Chalupa a Ondřej Synek
Jak jste prožíval, když český skifař konečně vyhrál velké zlato?
Během novozélandského mistrovství světa 2010, které Ondra jako první Čech v královském skifu vyhrál, jsem trávil noci v televizním studiu a komentoval přenosy. Trošku jsem tušil, že to přijde. On měl za sebou fantastickou sezonu, kdy nic neprohrál. A ten závod byl rozhodnutý už od poloviny. Bylo vidět, že si to ujet nenechá. Takže jsem měl kilometr – něco přes tři minuty – na to, aby se mi promítla v hlavě moje kariéra, kdy jsem skoro dvacet let právě o tohle marně bojoval. Musím přiznat, že chvíli jsem byl i smutný. A pak mi přišla SMS odpověď od Ondry na mou gratulaci, která mě dojala k slzám. Psal, že při tom závodě myslel i na mě a jel ho i pro mě. Vážně mě dostal. Rok nato, když vybojovala světové zlato pro změnu Mirka Knapková, to už jsem se jen smál s tím, že jsem asi vážně musel skončit, aby Češi mohli začít vyhrávat.
Kdy jste si Synka všiml poprvé coby možného konkurenta?
Už když přišel na Duklu, někdy kolem roku 2000. Tehdy to byl bronzový světový junior na dvojskifu a hlavně měl díky těm svým výjimečným fyzickým předpokladům vždycky výborné výsledky na trenažéru. Jen na vodě se potřeboval ještě pár let vyjezdit. Ale když mě porazil při kontrolkách 2002 i na skifu, to byl docela šok. Trochu jsem to podcenil a vymstilo se mi to.
Synek o konci kariéry: Byl jsem opravdu unavený. Nemám se za co stydět |
Kdy vám došlo, že vaše obdivuhodná skifařská éra skončí právě jeho zásluhou?
Asi někdy kolem těch kontrolek 2002. Když mě poprvé porazil na vodě, bylo jasné, že tohle bude ten člověk, který to potáhne za mě. Působil sebejistě, že skifa zvládne. A já už byl starý, vše směřovalo k tomu, že po aténské olympiádě skif opustím.
Chodil za vámi někdy pro rady?
Zřejmě jen jedinkrát. Bylo to tuším v Poznani při Světovém poháru 2006, v jeho druhé sezoně na skifu. Zajel nějak blbě, snad se nedostal ani do semifinále, a přišel se zeptat, zda se mi to někdy stalo. Ale na rady vlastně nedošlo, protože nás někdo vyrušil a už jsme se k tomu tématu nevrátili.
Ondřej Synek (vlevo) a Václav Chalupa před odletem na OH v Pekingu
Obával jste se souboje o místo na skifu se Synkem před Aténami?
I když podle mezinárodních pravidel olympijské místo v dané kategorii získává ve veslování stát, nikoli konkrétní závodník, u nás se zvykově dodržovalo, že to místo patřilo závodníkovi. A to platí stále. Souboje jsem se nebál. Chtělo by to do budoucna pro tyto případy stanovit přesná pravidla, jakým způsobem a hlavně jak dlouho před olympijskými hrami by se takový souboj - nebo více soubojů - konal. Bylo by to fér.
Proč jste si vy dva vlastně nikdy nesedli do dvojskifu?
Před olympiádou 2004 to neprošlo, protože by ze dvou velkých medailových nadějí – mě na skifu a dvojskifu Ondry s Milanem – zbyl jeden nejistý podnik. No, nakonec jsme byli bez medaile všichni. V roce 2003 Ondra mou nabídku na společného dvojskifa odmítl. Poslední nabídka – ta vzešla od Ondry – se objevila v roce 2007. Pamatuju si to, jako by to bylo včera: stáli jsme v Račicích na platě pod loděnicí a on říká: „Pojďme zkusit společně Evropu. Mě by vážně zajímalo, jak by nám to jelo.“ Nedošlo ani na tohle, i když tam jsme v jedné lodi nakonec přece jen spolu seděli – ve vítězné osmě. Hodně mě mrzí, že jsme toho dvojskifa aspoň jednou nezkusili.
Mimochodem, oba máte rádi motorky. Vyjeli jste si někdy spolu?
Co si pamatuju, tak jen jednou. Společně jsme vyrazili z loděnice Dukly podél Vltavy po krásné silnici přes Davli na soustředění na Slapy. Ale já nejradši jezdím pomalu a sám, nebaví mě hromadné vyjížďky. Ondra je větší dravec i na té motorce.
Ondřej Synek očima stavitele lodi Rainera Empachera
Stavíte lodě pro většinu elitních skifařů světa. Jak se od nich Synek liší?
Na světě existuje jen velmi úzký okruh elitních veslařů, kteří mají nejen fyzickou, ale taky mentální kapacitu vítězit. Inteligence je velice důležitá. Samotná síla stačí leda k tomu, že občas možná vyhrajete nějakou rozjížďku, ale nikdy velké finále. Ondřej tuhle přidanou hodnotu šampiona zjevně má, což dokázal v roce 2010, kdy vyhrál všechna finále, ke kterým nastoupil.
Čím konkrétně převyšuje soupeře?
On je výjimečná osobnost se vším, co dokonalý veslař potřebuje: je na tom extrémně dobře fyzicky, má vyšší postavu než ostatní, pomáhají mu jeho dlouhé ruce i nohy, dokáže jít za svým cílem a ještě k tomu je technicky zaměřený. Ovšem ze všeho nejdůležitější je pravděpodobně jeho přirozený cit pro závodění. V kombinaci s veslařským stylem a s tím, jak naslouchá vlastnímu tělu, rozpozná daleko lépe než většina ostatních, co, kdy a jak musí udělat pro co nejlepší výsledek.
Rainer Empacher
Jak náročný je Synek zákazník?
On je prostě v pohodě, vždycky s úsměvem a stoprocentně pozitivní. Samozřejmě technické otázky kolem lodi probíráme s veškerou vážností, ale zároveň všechno jsme vždy vyřešili v klidu a extrémně úspěšně, a to jak otázky technické, tak i obchodní. Nazval bych to klasickou „win win“ situací: profitujeme všichni. A řekl bych, že nás vztah přerostl v přátelství.
Jak vlastně vaše spojenectví začalo?
V roce 2009 jsem si našel v Česku obchodní zástupce, aby mi pomohli zlepšit prodeje, které bývaly dřív dobré, ale poslední dobou upadaly. Skrze ně jsem se dostal k Ondřeji Synkovi, který nebyl spokojený s klesající kvalitou dodávaného materiálu od italského výrobce, a také k Mirce Knapkové. Poskytl jsem oběma k testům mého nového skifa a oba na něm brzy vyhráli mistrovství světa, ačkoli se o to předtím pár let marně pokoušeli.
Když Italové nabízeli Synkovi s lodí i nemalé peníze, byl jste si jistý, že zůstane u vás?
Absolutně ne! Moji obchodní zástupci v Praze mě dokonce informovali, že Ondřej už nabídku konkurence akceptoval. Měl jsem s ním dlouhý soukromý rozhovor na téma rychlý snadný výdělek versus dlouhodobé cíle: zlaté světové a olympijské medaile. Přesvědčil jsem ho, že v případě úspěchu na tom může být daleko lépe. Asi po dvou dnech jsme se dohodli na spolupráci, kterou jsme nastavili na základě jeho výsledků. Dnes je vidět, že udělal dobře. Ale chápal bych, kdyby tehdy vzal tu konkurenční nabídku: chystal svatbu, dítě na cestě, stavěl dům a v tu chvíli určitě potřeboval pro rodinu víc peníze než novou loď. Ale jak říkám, on je velice inteligentní.
Synkovi Empacher dřív nevyhovoval. Čím to, že mu vaše loď z roku 2010 najednou sedla?
Možná je to tím, že vždycky vesloval na sériových produktech a neměl možnost jezdit na lodi postavené na míru přímo jemu, s osobní péčí stavitele skifu.
Ondřej Synek v cíli vítězného finále závodu skifařů na MS na Novém Zélandu
Stavěli jste novou loď přímo pro Synka? Nebo jste se zrovna trefili do jeho potřeb?
Empacher se už pár let potýkal s tím, že náš úspěšný model 12 během 25 let výroby více či méně zdařile okopíroval a prodával kdekdo po celém světě. Zároveň jsme registrovali, že špičkoví veslaři rostou a sílí, přičemž pro ně na trhu chybí odpovídající materiál. Proto jsme vyvinuli model 11, určený pro stokilové vysoké sportovce a postavený tak, aby dobře seděl zejména v bočním větru. Tohle všechno Ondřejovi sedlo tak dokonale, že vyhrál všechny závody roku 2010. Zlatý hřeb byl, že jsme souběžně postavili menší typ 10 jako náhradu za okopírovanou dvanáctku, a tak jsme získali na trhu obrovskou výhodu. Prosadit novinku pomohly i Ondřejovy obrovské úspěchy.
Je Synkův skif speciál, nebo si jej může koupit každý?
Kdokoli si může objednat úplně stejnou loď, jakou používá Ondřej, ale s největší pravděpodobností si s ní neužije tolik radosti. Důvodem jsou tělesné rozdílnosti. Přesto si u nás vybere každý, nabízíme 35 druhů sériových lodí – od skifů pro ženy lehkých vah po osmy pro těžké chlapy, s nastavením a servisem od běžných veslařů po olympijské šampiony.
Vzpomínky loučícího se Synka. Zlato ve čtyři ráno: Jsem mistr světa! |
Synek nechtěl léta ke svému skifu pouštět ani trenéra. Jak mu dokážete dělat servis?
Tohle je jeden z důležitých detailů, který odlišuje šampiony od běžných sportovců. A ve skifu o to víc. Představte si, jak nesmírně tvrdé je trénovat desetkrát týdně, patnáct tisíc kilometrů ročně, pořád sám. Je zcela pochopitelné, že sportovec chce mít naprostou kontrolu nad svým materiálem. Zvlášť když většina nehod se nestane na vodě, nýbrž na břehu. Čili on se o loď stará sám, ale my jsme na každých velkých závodech připraveni s bezplatným servisem, kdyby se cokoli přihodilo.
Synek každý rok mění loď. Je pak ještě použitelná? Nebo ji svou silou za sezonu zničí?
Ondřej od nás sice dostává díky skvělým výsledkům nového skifa na každou sezonu, ale to neznamená, že naše výrobky vydrží málo. Právě naopak! Mohou skvěle sloužit i po deseti letech a v klubech najdete i čtyřicet let staré závodní lodě. Záleží, jak se o ně kdo stará. Kvalitu máme špičkovou, ale technologie se rychle vyvíjejí. To je důvod, proč elitní závodníci mění loď tak často.
