Zrovna, když Synek sedá do svého skifu s českou vlajkou a pomalu se chystá na závod, zaplněné tribuny bouří.
Ne, nejde o vítání hlavní tváře mistrovství Evropy, v tu chvíli se zraky fanoušků upírají jinam.
Na dvě blondýny v páté dráze. Na Kiki a Léňu. Kristýnu Fleissnerovou a Lenku Antošovou.
České veslařky senzačně vedou závod dvojskifů.
Po výborném startu jsou dlouho první Němky Carlotta Nwajideová a Julia Leidingová, ještě na kilometru se drží v čele. Jenže pak přichází české chvíle. Domácí závodnice se protahují do čela.
Fleissnerová přitom sleduje, že jejich jízda má technické nedostatky a je těžkopádná. „Snad nám nedojdou síly,“ žene se jí hlavou.
Odplata za Bělehrad
Nedojdou, ve druhé polovině trati si Češky vytváří až dvousekundový náskok, vedou o celou loď a nechávají za sebou i favorizované Nizozemky Lisu Scheenaardovou a Marloes Oldenburgovou.
To už jsou před přetékajícími tribunami. Ty vydávají až ohlušující rámus. Antošovou s Fleissnerovou žene do posledních stovek metrů i transparent: „Léňa a Kiki jsou nejlepší.“
SKVOSTNÉ POČASÍ, VYPRODÁNO. Fanoušci na mistrovství Evropy ve veslování v Račicích
Ač se náskok maličko ztenčuje, české reprezentantky protínají cíl jako první a roztahují ruce do oslavného gesta. Léňa, v sytě růžových brýlích se naklání ke své parťačce, obě se usmívají. Diváci tleskají jejich životní jízdě.
Synek si všimne, že krajanky vítězí a pomyslí si: „Nenechám je v tom samotné.“
Do jeho startu zbývá pár desítek minut, mezi novináře mezitím přicházejí překvapivé šampionky.
„Jak jsme pořád vedly, tak jsem najednou ucítila velkou šanci. Chtěly jsme to Holanďankám vrátit za Bělehrad,“ popisuje Antošová a vzpomíná na nedávný Světový pohár, kde skončily s Fleissnerovou třetí.
Ta stojí opodál, na růžovém vodítku má černo-bílého psa. Ten na stupně vítězů nesmí, zato Češky už tam musí. „Bez nich to nepůjde,“ omlouvají se novinářům pořadatelé.
Račicemi zní hymna a není to naposledy.
Synek už se připravuje do boje. Zvládne tlak? Vždyť on je „klukem z plakátu“, magnetem pro diváky.
Promasíruje si stehna, naposledy se otočí a podívá se na dva kilometry, které ho dělí od zlatého snu. Touží ukončit čekání na vítězství, vždyť nějaký závod vyhrál naposledy v roce 2015.
V okolních drahách nečekají snadní soupeři. Chorvat Damir Martin ovládl poslední dva evropské šampionáty, rychlý je i Bělorus Stanislau Ščarbačenja nebo Němec Tim Ole Naske.
Pod dohledem Alči a Matese
Synek skvěle odstartuje. Mocně zabírá a jeho skif nabírá bezkonkurenční rychlost.
Nepřepálil tempo? Ne, český závodník je naprosto dominantní. Rychle vede o celou loď, pak už dokonce o dvě. Tribuny skandují: „Ondra, Ondra.“ Vše sledují také Synkovy ratolesti - Alča a Mates.
Tátu vidí závodit naživo úplně poprvé.
„Ještě se na mě nikdy nebyly podívat. Já jsem takovej nervóza, nevozím rodinu na závody. Myslím, že se jim to i líbilo. Mates byl nadšenej, Alča trochu ze začátku brečela, protože je to holka, pak už si to taky užívala, dostala kytku, takže super,“ vypráví Synek po závodě.
Finálová jízda vrcholí, Chorvat Martin vidí, že svého rivala tentokrát neporazí. A ví to i Synek. „Čtyři vteřiny za 500 metrů nestáhnete.“
V samotném závěru si dovolí vše zcela vypustit, ještě před cílem zatne pěst a slaví.
Euforie. Jeho i diváků.
Za cílem Synek dlouho mává a děkuje za podporu, ponoří si rozpálené nohy z prudkého slunce do vody. A o chvíli později si už na břehu stoupne před mikrofony.
Na minutu. Pak se projeví vyčerpání a čerstvý šampion poprosí o židli. Dostává dvě. Jediným protivníkem, který jej v neděli skolí, je únava.
„Od začátku jsem věřil, že vyhraju,“ odpovídá na jednu z otázek, na nose bílé brýle se zelenými sklíčky. Poté se omluví a jde pro dcerku se synkem, pobíhajícími kolem v tričkách s nápisem: „Táto, do toho.“
„ To jim nechala udělat babička. Bylo to vtipný, i jim to slušelo,“ řekne brzy pětatřicetiletý borec.
Teď už ho čeká triumfální moment - společně s Martinem a Ščarbačenjou jde na stupně vítězů. Jako jediný nemá vlajku, zato v ochozech ji mává spousta.
Lidé tleskají, skandují, dupají, zkrátka slaví. „Nepřekonatelná atmosféra,“ žasne Synek.
Medaile jsou už připravené, na bílém polštářku s modrým obdélníkem se blýskají v krabičkách.
Ondřej Synek slaví s dětmi své zlato na mistrovství Evropy v Račicích.
A je to tady, Synek dostává vytouženou zlatou. A také květinu. Nepředává mu ji Jitka Antošová, která přinesla květy své sestře a také Fleissnerové, nýbrž Jiří Kejval.
Bývalý předseda veslařského svazu a nyní první muž olympijského výboru.
A co třeba domácí MS?
Synka berou jeho soupeři na ramena, následně se všichni na stupních vítězů fotí i s dětmi českého závodníka.
Poté už přichází setkání s fanoušky, Synek má najednou plné ruce. I cizích potomků. Trpělivě se fotí, podepisuje a napadá ho: „Bylo by fajn, kdyby tu bylo mistrovství světa.“
Před novináři pak myšlenku rozvede. „Po olympiádě v Tokiu bych byl rád, kdybychom kandidovali na mistrovství světa. Určitě bych to podpořil, protože tohle je fakt skvělý areál.“
Dočká se Synek domácího MS? A v jaké roli? „Pokud to nebude až někdy v roce 2030, tak bych si tu třeba zazávodil,“ zasní se.
Pod vlivem opojného a dlouho vyhlíženého vítězství. Jednoho z dvou českých nedělních zlat.
