Jedním z velkých turnajů, možná tím největším na cestě do Tokia, bude pro ně i Ostrava. Snad se zdejší klání 20. až 24. května vzhledem k nynější pandemii uskuteční.
V Ostravě se českým jedničkám daří. Při premiéře v roce 2018 tady skončili čtvrtí a loni, když už šlo o body do olympijské kvalifikace, druzí. A i díky tomu jsou ve světovém žebříčku čtrnáctí.
„V Ostravě se nám hraje úžasně. Divácká kulisa nás žene dopředu,“ řekl David Schweiner. „Pro někoho to může být svazující, ale pro nás to je jako třetí hráč a doufáme, že i letos doma něco předvedeme.“
Pokud byste letos druhé místo v Ostravě zopakovali, stačilo by k postupu na olympijské hry?
Schweiner: Zřejmě ano. Ale i čtvrté místo by nám hodně pomohlo, i když to by nebyla jistota. Museli bychom bojovat do posledního turnaje.
Takže jak to máte s postupem?
Schweiner: Dvě až tři pátá místa ze čtyřhvězdičkových turnajů, jako je Ostrava, by nám hodně pomohla. Anebo bychom museli být na závěrečném kvalifikačním turnaji v Římě, který je té nejvyšší pětihvězdičkové kategorie, pátí až devátí. Ale spoléhat na poslední možnost se nám nechce. Doufejme, že se už před ním na jarních turnajích posuneme výše.
Máte tudíž reálnou šanci probojovat se do Tokia?
Perušič: No... Pořád zjišťujeme, kam až jsme schopni dojít. Před třemi roky jsme byli stým týmem na světě a soustředili se vlastně jenom na evropskou kvalifikaci. Pak se najednou ukázalo, že jsme schopni fungovat na hraně kvalifikace. Řekl bych, že je to padesát na padesát. Nerad bych se pouštěl do nějakého optimismu, přestože teď si při pohledu na žebříček nestojíme špatně a spousta lidí se nás ptá, jestli to klapne a zda už tam jsme, kdy tam pojedeme a jestli máme ubytování... To není úplně na pořadu dne. Přes zimu jsme se zaměřili na to, abychom se zase zlepšili jako každý rok.
V Tokiu jste ještě nikdy nehráli?
Perušič: Ne. Loni v létě tam byl testovací ročník, jely tam holky Bára a Maki (Hermannová a Nausch Sluková). Tokio bylo v termínu letošní olympiády, jenže to se hrály turnaje v Evropě. Do Japonska bychom si museli odskočit a hned se vracet na důležitý turnaj do Rakouska. Raději jsme si odpočinuli a vyrazili do Vídně, kde jsme ale vypadli hned ve skupině. Pokud bychom se však na olympiádu dostali, tak to, že tam budeme hrát poprvé, bude spíš příjemná zkušenost, než abychom litovali, že jsme si tamější prostředí nevyzkoušeli už dříve. Hrajete spolu od roku 2015.
Může se vaše souhra ještě výrazně zlepšit, anebo jde spíše o detaily?
Schweiner: Jsou to detaily. Zápas může skončit rozdílem dvou, čtyř bodů. A tam jsou detaily důležité. Musíme na nich pracovat. Bohužel už to nejde tak rychle, takže s našimi trenéry na tom pracujeme intenzivně, ale s rozmyslem. Je to na delší dobu. Neexistuje žádný strop, že bychom byli perfektní hráči. Pořád máme co zlepšovat. Váš trenér Andrea Tomatis mluvil i o lepší komunikaci.
Co vy na to?
Schweiner: Tím, že spolu hrajeme už déle, vnímáme se na hřišti, víme, co od sebe očekávat, ale měli bychom více komunikovat spíše verbálně. Nejde o nějakou nonverbální komunikaci, ale o to, mluvit spolu.
Před výměnou, nebo během ní?
Schweiner: Před, během, po ní, pořád. Snažit se naši souhru posouvat na vyšší úroveň.
A slyšíte se na kurtu, když jsou plné ochozy?
Schweiner: Během výměny slyšíte maximálně nějaké hučení. Horší to je, když se v pauze pustí muzika, to musíme víc k sobě. Tam se moc nemluví.
Jak často se přes zimu dostanete na písek?
Schweiner: Trénujeme převážně v Římě vzhledem k našemu kondičnímu trenérovi (Valerio Vaccaro). A býváme tam i na písku. Když je dobré počasí, jdeme ven k moři. V lednu, když je nějakých patnáct stupňů, se venku trénovat dá. Pokud je pod deset stupňů, jsme v hale, kde můžeme pracovat na technických věcech. Kromě toho jsme měli i soustředění na Tenerife, kde bývá pětadvacet stupňů. To ale každý rok první měsíc zápolíme s větrem.
