Coby capart se kamarádil s Karlem Abrahamem, s nímž závodil ve společném týmu.
Jenže když současný pilot MotoGP dotovaný stejnojmenným otcem začal nabírat kurz do mistrovství světa silničních motocyklů, Ondřej Ježek musel zvolit úspornější variantu.
„S odstupem času zjišťuju, že by možná bylo lepší vybrat si jiný sport. Bylo mi čtrnáct, ještě se to dalo,“ uvažuje dnes Ježek. „Ale u motorek jsem zůstal. A zajel jsem výborné výsledky,“ podotkne 28letý rodák z Brna.
Letos to dotáhl až do světového šampionátu superbiků.
Do seriálu, který je v motocyklové hierarchii po MotoGP na druhé příčce, ho nedostal jen jezdecký um. Ale také odhodlání. Vytrvalost, s níž vystudovaný inženýr ekonomie obráží schůzky a shání sponzory. Anebo i zdánlivé maličkosti – jako třeba perfektní italština, se kterou okouzlil současného zaměstnavatele Grillini Racing Team.
„Můj sen byl dostat se do superbiků. Ale teď je potřeba nakopnout se k dalším metám, které budou dávat větší smysl,“ naznačuje Ježek, že jeho vysněná sezona mezi elitními jezdci vinou prachbídné techniky není příliš růžová.
Co vás v superbicích nejvíc překvapilo?
Je to hodně rychlé, ale s tím jsem počítal. Spíš mě nemile překvapuje moje motorka, protože na ní nejedu rychleji než předloni na superstocku, což je stroj s mnohem menšími úpravami. Ze začátku sezony jsem si taky zvykal na boje vzadu. Říkal jsem si, že když jedu na posledních pěti pozicích, bude závod v poklidu. Ale vůbec to tak není. (usměje se) Hned po startu bývá hodně velká tlačenice a první závody jsem to řešil tak, že jsem soupeře nechal jet. Já pojedu za nimi a pak uvidím. Jenže to byla největší chyba, protože jsem ztratil pozici. Brzy jsem najel do superstockového módu, že po startu se přes tři čtyři soupeře dostanu.
A dál?
Snažím se udržet před nimi co nejdéle. (usměje se) Chvilku to jde, ale v devadesátikilometrovém závodě je to hodně těžké. Na okruhu máte dva tři úseky, kde na jezdce z lepších týmů nestačíte. Jednou dvakrát to zvládneš, ale pak už to nedáš.
Není demotivující sedět na motorce, o které dopředu víte, že na konkurenci prostě nestačí?
S každým závodem je to čím dál víc frustrující. Zpočátku to bylo o zážitcích, ale když závodíme na tratích jako Imola nebo Misano, které už znám nazpaměť, je to vzadu nuda. Lokty mám docela ostré a vlastně mi ani nic jiného nezbývá, ale potom mě nebaví blbé kroužení. Je to frustrující i z toho pohledu, že nedokážu předjíždět a dostat se na superstockové časy. Ale extra hlavu si s tím nedělám, trochu jsem s tím před sezonou počítal. Byla to jediná možnost, jak jít do superbiků.
„Kdybych neuměl italsky, možná bych v superbicích ani nebyl.“ |
Jak vás berou konkurenti?
To ani nevím. Všichni se celkem známe, normálně se bavíme. Když dojde k nějakému střetu na trati, kdy třeba jedu pomaleji a ostatní rychleji, bývají nervózní. Ale i oni občas někomu zavazí. Teda pokud nejste Rea, který je ze všech nejrychlejší a podobné věci neřeší.
Říká se, že v MotoGP panuje mezi jezdci daleko větší řevnivost než v superbicích. Souhlasíte?
V superbiku se to nehrotí. Maximálně Rea s Daviesem, kteří spolu jezdí o titul. Já osobně neměl rád Russa, ale ten už nejede. Už jsme všichni v pohodě. I kluci, co přijdou z MotoGP, si za chvilku zvyknou a nehrají si na primadonky. To možná není správné slovo, zkrátka jsou víc uzavření a myslí si, že se s nikým nemůžou bavit, ale pak zjistí úplný opak. Třeba Nicky Hayden to tak měl. Ze začátku byl uzavřený, ale potom byl ve svém živlu.
Jak zasáhla celý seriál Haydenova tragická smrt? (Bývalý mistr světa z MotoGP zemřel v květnu po nehodě při vyjížďce na kole.)
Bylo to dost smutné. Ještě nikdy jsem neviděl, aby se jezdci k něčí smrti takhle postavili. Úplně všichni měli 69 (Haydenovo číslo) kdekoliv. Ne nějakou malou nálepku, ale číslo měli přes celou helmu. V padoku byl hodně oblíbený, pro mě osobně to byla největší star, se kterou jsem závodil. I mě se to dost dotklo, ale už se to nedá vrátit.
Jaké na něj máte vzpomínky?
Letos jsem se s ním dal párkrát do řeči. Ptal jsem se třeba na hondu, se kterou se mi vždycky jezdilo dobře. On s ní taky loni uměl, ale teď najednou jezdil ve druhé desítce a nebyl schopný dostat se dál. Ptal jsem se, co se děje s jeho motorkou, a on mi říkal, že nový model je horší ve všech ohledech.
Celkově nových zážitků v premiérové sezoně superbiků musíte mít dost. Třeba minulý víkend jste poprvé závodil v Americe.
Když jsem tam přiletěl, byl jsem takový kyselý. V San Francisku, kde jsme tři dny zůstali, jsme bydleli v takové špinavé boční ulici. Bylo to divoké a sám jsem si říkal, že tak jsem si Ameriku moc nepředstavoval. (usměje se) Pak se to zlepšilo, s kamarádem jsme procestovali a viděli pěkná místa od San Franciska směrem na Reno a zpátky dolů na Yosemity. Pojal jsem to v rámci aklimatizace, protože vím, že když je velký časový posun, jsem z toho chvilku zblblý. Rozhodl jsem se, že tu aklimatizaci aspoň trochu prožiju.
Jaké bylo na okruhu v Laguna Sece poprvé projet legendární vývrtkou?
Úplně hrozné! Do zatáčky není vůbec vidět. Přijedete na nájezd a nevíte, co bude potom. Přirovnal bych to, jako když si stoupnete na hranu skokanského můstku, ze kterého musíte s rozběhem skočit. Je dost těžké se to naučit. Jste v náklonu na levou stranu a musíte odhadnout, kdy to stočit na pravou. První den jsem to vůbec netrefoval. Potom jsem měl smůlu, že jsem odpolední trénink nejezdil, což mě stálo hodně. De facto jsem se vývrtku naučil až v nedělním závodě.
V Americe s vámi závodil i Jakub Smrž. Jaké bylo soupeřit na trati s krajanem?
Byla větší sranda! A taky jsem mohl s někým závodit. Můj týmový kolega, s nímž se většinou měřím, dostal nové díly, které celkem fungovaly. Navíc už jel v Laguně počtvrté, takže byl tentokrát rychlejší. Kuba, který nahradil toho zmiňovaného Riccarda Russa, tam jako já byl poprvé, takže jsme na tom byli stejně.
A dvakrát vás porazil.
Jo, ale bylo to celkem vyrovnané. Po obou jízdách jsme si povídali. Říkal mi, co viděl, a opačně. Všímal jsem si, kde byl rychlejší nebo pomalejší. Docela jsme si to užili, a když jedete na posledních dvou místech, není moc důvod se štengrovat. Spíš jsme toho využili a snažili si navzájem pomoct.
Což je dost velký nezvyk v ryze individuálním sportu.
Kdyby šlo o titul nebo bodovanou pozici, třeba by to bylo jiné. Ale tohle bylo v pohodě.
V létě se vyjednává o nových kontraktech na příští sezonu. Jak jste na tom vy?
Teď se to začíná řešit. Jediné, co můžu říct, je, že nebudu pokračovat v současném týmu. I když bych mohl, ale bylo by to zase jenom ježdění v superbicích a nic z toho. Pokusím se vymyslet variantu v superbicích. Anebo úplně jinou, která by měla nějaký smysl. Ať už finančně, nebo výsledkově, což teď nemá smysl ani jedno.
Už se nechcete plahočit na chvostu bez pořádné techniky?
Nejraději zůstanu v superbicích, ale rád bych získal lepší podmínky nebo tým. Ideálně obojí. Budu se o tom snažit do konce sezony jednat a rozhodně nebudu dělat nějaké uspěchané závěry, protože moje cesta byla dostat se do superbiků. Teď je potřeba nakopnout to k nějakým dalším metám. Už nechci jen kroužit poslední, jak to je teď.
Býváte ze schůzek s týmovými bossy nebo sponzory nervózní?
Spíš až po nich, když si promítnu, jak to dopadlo. Spíš jsem vzrušený ze situace, že by to nějak mohlo dopadnout.
V kariéře vám také párkrát pomohla italština. Jak vás napadlo se ji naučit?
Bylo to napůl z donucení, ale byl to super nápad. Když jsem závodil v kategorii superstock za tým Barni, majitel týmu neuměl anglicky a mě nebavilo se s ním nebavit. (směje se) Proto jsem se naučil italsky a teď se mi to celkem hodí. A letos do superbiků mi to pomohlo. Kdybych neuměl italsky, možná bych tam ani nebyl, nebo by to bylo složitější.
Sezona Ondřeje Ježka
|
Váš hlas znají i fanoušci díky komentování MotoGP.
Když jsem jezdil ještě supersporty, všichni mě znali spíš jako komentátora. Teď, když jedu superbiky a mám časově náročnější program, se střídám s Lukášem Peškem. Nekomentuju třeba deset závodů, ale jen čtyři. Možná jsem v očích veřejnosti známý trochu víc jako závodník. Každopádně Brno na začátku srpna komentovat budu.
Těšíte se?
Upřímně moc ne. Teda na závody se těším vždycky, ale komentování v Brně je složité. Komentuje se v hrozné kukani, kde není klimatizace a prostředí není příliš přívětivé. (směje se) Navíc když se komentuje sobota, člověk tam sedí od devíti ráno do pěti a mluví o trénincích, které kromě kvalifikací až tak záživné nejsou. Člověk už pomalu neví, co by měl říkat. Ale celkově mě ta práce hodně baví.
Když hodnotíte počínání kolegů na trati, býváte k nim shovívavý, nebo spíš kritický?
Vždycky se snažím kritizovat tak, aby to nevyznělo, že ze závodníka dělám blbce. Spíš řeknu, že to neudělal dobře. Ale to se stává, když člověk jede na sto procent svých možností, udělat chybu není problém.
