Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Recept na sportovní dlouhověkost? Musím poděkovat genům, říká Hudeček

Ondřej Hudeček zavítal do českobudějovické haly jako host s Karlovarskem. | foto: Petr Lundák, MF DNES

6 2017
Loni se vrátil po třinácti letech do české extraligy a dovedl volejbalisty Karlovarska do finále národního poháru a k pátému místu v evropském CEV Cupu. V šestatřiceti letech vyhlíží smečař Ondřej Hudeček další úspěšnou sezonu. „Volejbal musí člověka pořád bavit, aby tu tréninkovou rutinu vydržel,“ říká kapitán.

Jaké vůbec byly vaše volejbalové začátky?
Začínal jsem na druhém stupni základní školy Oskara Nedbala v Českých Budějovicích, kde se otevíral ročník se zaměřením na volejbal.

Měl jste předpoklady k tomu, že dorostete téměř do dvou metrů?
Předpoklady jsem trochu měl, protože můj táta je veliký jako já, ale vyrostl jsem pořádně až na střední škole.

Jako kluk jste určitě pokukoval po dalších sportech. Čím vám volejbal učaroval?
Rád jsem dělal všechny sporty, tak jako většina dětí. Za barákem na sídlišti bylo v kurzu pokaždé něco jiného: tenis, fotbal, hokejbal. V zimě jsem lyžoval. U volejbalu jsem skončil, protože jsme měli už od mladších žáků skvělou partu a kamarádíme se dodnes.

Ondřej Hudeček

Narozený: 9. května 1981

Výška: 197 centimetrů

Post: smečař

Číslo dresu: 9

Úspěchy: mistr Francie a 2x mistr Česka, vítěz Českého poháru, 3x na MS, 4x na ME, bronz na ME kadetů, bronz na OH mládeže

Věděli jste? Ondřej Hudeček zastával funkci kapitána národního mužstva. Ve francouzské nejvyšší soutěži strávil 13 sezon.

Komu vděčíte za to, že jste u volejbalu vydržel?
Já jsem vděčný hlavně mamce, že mě udržela u studia, protože od doby, co jsme začali s kluky trochu vyhrávat, už mě nic jiného než život kolem volejbalu moc nezajímalo.

Kdy jste si uvědomil, že by mohl být volejbal i vaším zaměstnáním?
Když jsem viděl, že nám to s kluky v kadetské a juniorské reprezentaci docela jde. Měl jsem sen jít hrát do zahraničí.

To se vám brzy splnilo. Co pro vás bylo na odchodu z Česka nejtěžší?
Asi to, že jsem si chvilku musel vařit sám, to mi moc nejde. Jinak volejbal mě při prvním angažmá v cizině ještě víc bavil. Měl jsem taky štěstí na svého prvního trenéra, to byl Laurent Tillie, momentálně kouč francouzské reprezentace.

Co bylo potřeba k tomu, abyste se v cizině úspěšně adaptoval?
Asi nějaká touha objevovat a poznávat něco nového. Pak trochu té jazykové vybavenosti, i když s tou jsem byl na začátku na štíru, ale postupem času se to zlepšovalo. A nakonec umět hrát trochu volejbal.

Jak jste dlouhodobý pobyt v zahraničí prožívali jako rodina?
Moje žena Majka byla taky moc ráda, že jsme poznávali nové prostředí a kulturu. Když se nám narodily děti, tak už jsme dobře uměli řeč, takže nám chyběli snad jen babičky a dědečkové.

Na které sportovní momenty vzpomínáte nejraději?
Určitě na tituly s Jihostrojem a na jediný můj francouzský titul s Cannes. V reprezentaci nejraději vzpomínám na mistrovství světa v Itálii, kde nám chyběl kousek, aby se povedl velký úspěch.

Do jaké míry vnímají vaše děti sportovní kariéru svého táty?
Moje děti Ondra i Kristýna, jelikož už jsou větší, moje úspěchy a neúspěchy prožívají se mnou. Jsou to velcí fanouškové a momentálně pro ně nic jiného než VK Karlovarsko neexistuje.

Jaký máte recept na dlouhověkost na vrcholné volejbalové úrovni?
Recept nemám žádný. Asi musím poděkovat nějakým genům. Jinak to člověka musí pořád bavit, aby tu tréninkovou rutinu vydržel.

Prozradíte svůj osobní cíl do nadcházející sezony?
Cíl, nebo spíš sen, mám pořád stejný, a tím je titul. Loni to nevyšlo, tak snad letos.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze