Tak jaký byl váš velký start mezi nejlepšími silničáři světa?
Náročný. Vlastně to byl můj vůbec první etapový závod. Už jsem teda jeden absolvoval, ale to bylo v juniorské kategorii a ani si to moc nepamatuju. Právě tou délkou to bylo dost náročné. Šest etap už pro mě bylo dost, potřebuju si na to postupně zvyknout. Ale výsledky byly skvělé a já jsem hlavně rád, že jsem se dobře pohyboval v pelotonu, z toho jsem měl největší strach. Z výkonnosti jsem ani strach neměl, ale pohyb, taktika týmu, abych dělal všechno správně, toho jsem se bál. Nakonec mě všichni kolegové chválili. Jsem rád, že jsem to zvládl.
Byl jste před startem hodně nervózní?
Byl. Neuměl jsem si představit, jak rychle peloton jede. Jezdil jsem jen Český pohár na silnici, takže jsem vůbec netušil, do čeho jdu, nebyl jsem si jistý, jestli se vůbec dokážu udržet v balíku. Nečekal jsem, že se s tím srovnám takhle rychle. Hned druhá etapa byla hodně nervózní a konec byl dost technický. A já se dokázal pohybovat vepředu, do závěrečného kopce jsem dokázal najet kolem patnáctého místa. Kolegové mi pak říkali, že ta etapa byla hodně těžká, a že když mě sledovali, jak se pohybuju v balíku, tak nevěřili, že je to můj první závod. Prý už jsem nějaké musel odjet.
Takže pohyb v pelotonu berete jako největší pozitivum?
Určitě, měl jsem z něj největší strach. Bavil jsem se o tom s Peterem Saganem, podle kterého máme obrovskou výhodu z horských kol, protože ta technika je znát i na silnici. Víme, jak s kolem pracovat, jak se pohybovat v balíku, máme lepší rovnováhu. Když občas sleduju cyklisty, kteří na kole sedí křečovitě a mají to opravdu vydřené, tak je vidět, že nejsou vůbec uvolnění, což je chyba. Pak z toho vznikají nepříjemné pády.
Radost vám ale i týmu určitě udělalo i 22. místo v celkové klasifikaci. V prvním tak velkém závodu vaší kariéry skvělý výsledek.
I za to jsem dostal spoustu pochvalných zpráv od lidí z týmu a kolegů. Nikdo nečekal, že bych se dokázal v celkovém pořadí udržet na slušné pozici. Jsem za to rád.
Vylepšil tento výsledek hned na začátku vaši pozici v týmu?
Chtějí mě na soustředění na Tenerife, kde bude skupina, co pojede na Tour de France. Mám radost, že jsem se takhle chytil a že hned dostávám šanci být s klukama na kvalitním soustředění a bojovat o nominaci na kvalitní závody.
Moment, na to soustředění pojedou lidé, ze kterých se následně bude vybírat devítka pro Tour?
Takhle jsem to od trenéra v týmu dostal. Říkal, že by mě tam chtěl vzít vzhledem k tomu výsledku v Austrálii. Ale zatím to určitě není tak, že pojedu Tour de France. Jsem jen rád, že pojedu na vysokohorské soustředění a budu se moc dál učit, to je pro mě teď důležité.
S vámi se hned po příchodu do týmu počítalo jako s mužem do kopců, což jste v Austrálii potvrdil. Vyhrál jste vrchařskou prémii v královské etapě, dvakrát jste se dostal do úniku, což není úplně legrace...
Před etapou jsme vždycky měli poradu a já byl ve třech z nich určen spolu s dalšími dvěma třemi lidmi z našeho týmu jako člověk pro únik. Sportovní ředitel chtěl, abych si vyzkoušel všechno. A mi se to podařilo dvakrát, přestože to opravdu jednoduché nebylo.
Jak se vám to povedlo?
Jednou byl na začátku pětikilometrový kopec, kde nikdo nedokázal ujet, peloton si to hlídal. Já jsem skákal pomalu do každého nástupu, až jeden z nich vyšel. Ale byl to hodně obtížný start, což je zase moje výhoda z horských kol. Intenzivní začátky mi úplně problém nedělají. Vyzkoušel jsem si, jaké to je jet 100 kilometrů v úniku. Druhý den z toho bolí nohy (zasměje se).
Přesto, dvakrát jste byl v úniku a i tak jste dojížděl spolu s lídrem Viscontim a bojoval o nejlepší dvacítku celkového pořadí.
Kvůli tomu jsem z toho úniku vystoupil jako první. Věděl jsem, že kdyby nás pak peloton dojel, neudržel bych se v něm. Proto jsem raději zvolnil a nechal se dojet, abych byl pořád v pořadí. A třeba v páté etapě na Willunga Hill jsme dojeli oba do dvacátého místa. Visconti se necítil ideálně, takže jsem mu celý kopec jel tempo. Postupně jsme dojížděli první skupinu, ze které odpadávali závodnici a my se sunuli kupředu.
Na horských kolech jste závodil vždy pouze jeden den. Bylo to znát při regeneraci, že jste se každým dnem cítil hůř?
Určitě. Ráno jsem se cítil vždycky hrozně unavený, ale jakmile se odstartovalo do další etapy, bylo to po chvíli v pohodě. Tělo si zvykalo a závodem únava vždycky odešla. Ale ráno se mi z postele moc dobře nevstávalo.
Za jak dlouho je možné zvyknout si na úplně jiný režim závodění?
Snad to nebude trvat moc dlouho. Jsem rád, že mám zatím v závodním programu spíš etapové závody než ty jednodenní.
Na druhou stranu, právě v jednodenních byste zase mohl mít výhodu.
Možná. Ale na horských kolech jsme závodili hodinu, tady je to pět, šest hodin, ta délka pro mě bude složitá. I v Austrálii jsem cítil, že když měla etapa čtyři hodiny a závodilo se na konci, tak už nohy nebyly tak svěží jako na začátku. Na to si taky budu muset zvyknout. Musím zapracovat na vytrvalosti a takové té střední zóně, abych byl celou etapu v pohodě a maximum ze sebe dokázal vydat na jejím konci.
Zvykat si musíte i na novou roli. Na horských kolech jste jezdil sám za sebe, nyní jste součástí týmu, kterému se mnohdy musíte podřídit.
Do toho jsem s tím šel. Musím se všechno naučit, projít si vším, čím si prochází každý závodník. Jasně, bude to pro mě těžké, protože jsem vítězný typ a v hlavě to mít budu, ale v Austrálii mi to šlo. Snažil jsem se pohybovat kolem našeho lídra Viscontiho a při dojezdech na kopec mu pak pomáhat. Za to mě chválili. Snad se s tím srovnám v hlavě, ale určitě není mým cílem zůstat domestikem. Do budoucna mám jiné cíle.
Bylo v Austrálii něco, co se vám úplně nepovedlo? Co víte, že musíte zlepšit?
Ani nevím. Na to, že to byl první závod, tak se mi všechno dařilo. Tým taky neměl žádné výtky. Zatím to šlo na jedničku, uvidíme, jaké to bude v dalších závodech v Evropě, kde bude i větší peloton a ten pohyb v balíku bude těžší.
Jaké závody vás teď v Evropě čekají?
Teď odlétám do Andalusie na Ruta del Sol, pak mě čeká jednorázovka Strade Bianche a závod Kolem Katalánska. V kalendáři pak mám ještě Romandii a Critérium du Dauphiné, ale to se asi ještě bude měnit. Už teď se to hodně míchá, měl jsem teď mít nějaké závody, ale nakonec jsem zůstával doma. No a možná pojedu nějaké ardenské klasiky, které by mi mohly vyhovovat. Zatím je v kalendáři nemám, ale to se bude odvíjet od výkonnosti v následujících týdnech.
Šotolinové cesty na Strade Bianche by vám jako bývalému bikerovi měly vyhovovat. A Čechům se na nich tradičně daří.
Ale je to obtížný závod, úzké silničky, je důležité být pořád vepředu. Bude to nervózní a pro mě něco nového, první tak dlouhý závod. Snad se s tou délkou nějak poperu.