Byla to situace, jakých jsou v zápasech desítky. Jenže tentokrát v ní ne všechno probíhalo standardně.
Basketbalové Olomoucko ztratilo Váňu a pak i zápas s Ústím |
V obraně čelil ústeckému pivotu Rakočevičovi a také výškový nepoměr přispěl k tomu, že zvednutý loket Váňu knockautoval. Skončil na zemi v kaluži krve.
„Byla to spíš smůla. Vyšel jsem na vyššího pivota Rakočeviče, který se otočil s lokty nahoře, a já to schytal. Jasný útočný faul, ale paradoxně pískli faul mně, což jsem nepochopil. Asi jsem fauloval nosem,“ ušklíbne se. „Válel jsem se zakrvácený na zemi, načež se rozhodčí šli podívat na video a dodatečně přidali nesportovní faul soupeři. Mně faul zůstal, což byla docela komická situace. Viděl jsem to až zpětně na videu, protože v reálu jsem byl v tu chvíli mimo.“
Zprvu chtěl přitom zápas dohrát, byť pořádně zakrvácený. „Byla tam docela kaluž, až mě to překvapilo. Nejdřív jsem si říkal, že až se vzpamatuju, budu hrát dál, ale když jsem pod sebou tu kaluž viděl, pochopil jsem, že to nebude maličkost,“ líčí. „Chvilku jsem si poseděl na zemi, asi dvě tři minuty, abych se vzpamatoval. Pak jsem odešel ze hřiště, aby se mohlo hrát dál, a čekal, až to přestane krvácet. Do konce třetí čtvrtky jsem tak byl na hale a ležel, načež mě odvezli do nemocnice, kde mi to hned srovnali.“
Poslední, ale s motivací
Zlomený nos je nepříjemné zranění, na které si nemíní Váňa zvykat. „Ale už vím, co mě čeká. Bolest zlomené kosti není tak velká oproti tomu, když nos rovnají. Když jsem to měl poprvé, strkali mi do něj dlouhé železné tyčky a to byl nejhorší zážitek v životě. Tentokrát to naštěstí nebylo tak vážné, rovnali mi to jen rukou, což bylo lepší,“ porovnává utrpení.
 |
„Poprvé se to stalo asi pět let zpátky, ještě v dresu Prostějova za trenéra Cholevy, kdy jsem byl poprvé povolán do ligového týmu. V posledních vteřinách zápasu jsem se srazil se spoluhráčem. To bylo horší, protože to byl čelní náraz. Tentokrát to byl jen úder ze strany, což se rovná líp.“
Hrát v masce mu potíže nečiní. „Třeba se mi v ní bude dařit líp než doteď, což by bylo fajn,“ prohodí sebekriticky.
Olomoucko je totiž s pouhými třemi výhrami poslední, s motivací však problémy mladý křídelník nemá. „To ne. Tím, že jsme poslední, není moc co ztratit a každý zápas můžeme jen překvapit. Hraje se tak paradoxně snadněji, a že by se nám nechtělo, to se vůbec nedá říct. Každá výhra je super a pořád se chceme zlepšovat.“ A dát si pozor na nos, pokud možno.
