„Začínáme veslovat na Grygově, přijeďte se podívat,“ zve trenérka Daniela Hlaváčová a i po telefonu zní její hlas vesele. Má k tomu dost důvodů, ještě v půlce srpna to totiž vypadalo, že olomoučtí veslaři budou muset jezdit trénovat do Přerova, Otrokovic nebo budou bez vody úplně.
Důvod je prostý, břehy řeky Moravy v okolí loděnice obsadily bagry a potrvá čtyři roky, než dokončí protipovodňová opatření za 730 milionů korun.
To všechno veslaři věděli předem a připravovali náhradní plán na jezerech u Grygova, která vznikají při těžbě štěrku. Jenže tenhle scénář se v červnu ztratil v mlze byrokracie a klub se ocitl bezradný a na suchu.
Prázdninové týdny ubíhaly, zainteresované strany se snažily najít řešení a nejistota s blížícím se začátkem školního roku narůstala. Rozehnal ji až trenérčin telefon.
„A jak vás tam najdu?“ zjišťuji, protože hrát si na schovávanou v těžebním prostoru není nic, oč bych stál. „Mapku máme na webu.“ Aha.
Nakonec to chtělo jen trochu orientačního smyslu a špetku odvahy, když odbočujeme ze silnice na polňačku mířící neznámo kam. Auto se pohupuje ve výmolech a fotograf si ze sedadla spolujezdce brousí svůj ostrovtip. „Jaké je nejlepší auto do terénu? To služební...“
Když přijedeme na konec cesty, ocitneme se uprostřed staveniště. Dvacítka lidí kmitá s kolečky, hráběmi a lopatami, příjezdovou cestu vyrovnává malý nakladač Bobek a jeho motor dělá kulisu do vyprávění předsedy klubu Jiří Slepičky.
„Ještě na konci srpna tady byla metrová tráva,“ ukazuje do míst, kde se bělá beton zbrusu nové základové desky. „Na ní bude během pár dní stát hala pro uskladnění lodí. Vedle budou tři unimo buňky, abychom se měli aspoň kde převléct nebo schovat, když začne pršet,“ vysvětluje.
Jako v sedmdesátkách
S nářadím se mezitím střídají pomocníci všeho věku, od desetiletých kluků až po zralé muže. Pro veslaře je to trochu návrat ke kořenům, protože v sedmdesátých letech si svépomocí stavěli ve třech etapách rozsáhlou loděnici i s tělocvičnou a cvičným bazénem na břehu Moravy. Tehdy pomáhali všichni v klubu, včetně reprezentantů.
„Je to hodně podobné, dokonce někteří kluci z tehdejší doby tu pomáhají i teď. I když tenkrát se všechno dělalo ručně a my už máme mechanizaci. I tak je v tom hodně lidské práce a vnímám velkou chuť lidí něco pro děti udělat a vybudovat jim zázemí jinde,“ říká Slepička.
Na jezeře opodál mezitím probíhá trénink. Na konci narychlo vybagrovaného přístupu k vodě se pohupuje molo, ze kterého je vidět štíhlé lodě křižující vodu tam a zpět.
„Je to velká úleva, že máme kde trénovat, protože to chvilku vypadalo, že budeme na suchu. I když je to z ruky a dojet sem je časově náročné, dá se to. Jsme za to všichni rádi,“ přiznává Emma Benýšková, čerstvá juniorská mistryně světa.
Na molu si dva kluci zručně chystají dvojskif, aby co nejrychleji mohli vyrazit. „Šimone, ty jsi tu pozdě? To se ti přitom nikdy nestává, že?“ komentuje se zjevnou dávkou sarkasmu trenérka Hlaváčová pozdní nástup svěřence.
„Jel jsem na kole a dvakrát zabloudil,“ kontruje mladík a naráží tak na hlavní problém nové tréninkové plochy. Zatímco v Olomouci stačilo snést loď na vodu, teď to k ní mají deset kilometrů.
„Děti to vzaly dobře, ale někteří rodiče hůř. Bojí se, že to díky dojíždění nebudou děti zvládat se školou. Klub musí navíc dotovat dopravu dětí tranzitem, takže přiletím z práce a otáčím dodávku dvakrát tam a zpět. Uvidíme, o kolik dětí kvůli tomu přijdeme,“ přemítá trenérka.
Hledání kompromisu
Přes všechny peripetie s dojížděním i stavbou zázemí je na lidech v klubu viditelná úleva, že mají vůbec kde jezdit.
Celá „akce Grygov“ totiž vázla na problémech s pozemky. Od Olomouce je měla pronajaté společnost Štěrkovny Olomouc a nyní, po ukončení těžby na severním jezeře a rekultivaci, je má převést zpět. K tomu je potřeba kladné stanovisko ministerstva životního prostředí, jenže to dosud rozhodnutí nevydalo. Takže ačkoliv město slíbilo veslařskému klubu, že jim vrácené pozemky zapůjčí, ti na ně zatím nemohou. Patová situace byla na světě.
„Ta beznaděj začala na začátku roku, kdy už měly být pozemky předané. Nejdřív jsme čekali, až opadne sníh, pak až trochu klesne voda, plánovali jsme zakopat kabely, udělat přípojky, ale místo toho jsme se dívali na sebe až do půlky srpna. Teprve pak se nám s pomocí města podařilo domluvit se štěrkovnami na náhradní variantě. Posunuli jsme se na to nové místo, které je blíž velkému (prostřednímu) jezeru, což nám vyhovuje,“ vysvětluje Slepička.
Nyní tedy vzniká loděnice v místech, kde ještě neskončila rekultivace po těžbě, takže oficiálně je součástí dobývacího prostoru, v tom spočívá vstřícnost štěrkoven.
„Finální řešení to není, ale všechny zúčastněné strany udělaly vše, co mohly, pro to, aby se veslaři dostali na vodu. Možná to pro někoho bylo strašně zdlouhavé, ale mám pocit, že se udělalo maximum,“ říká předseda představenstva Štěrkoven Olomouc Aleš Vítek a dodává: „Když tu dnes vidím, jak se tu veslaři prohání, tak z toho mám dobrý pocit.“
Kapesní loděnice
V klubu však tuší, že se nestěhují naposledy. Jakmile město definitivně získá zpět pozemky u severního jezera, zřejmě budou muset znovu vytáhnout lopaty, nastartovat míchačku a své zázemí přesunout o pár stovek metrů vedle.
„Unimo buňky jsou na betonových panelech, takže je přestěhujeme. Betonová deska pro montovanou halu je silná jen tři centimetry, takže ji uděláme znovu. Hala se dá rozebrat a postavit jinde,“ popisuje šéf klubu, jak funguje kapesní loděnice. Ani pak to nemusí být natrvalo. Až za čtyři roky skončí stavba protipovodňových opatření v Olomouci, věří veslaři, že se vrátí zpátky na Moravu. Anebo ne?
Na vytěženém místě u Grygova má jednou vzniknout oficiální dvoukilometrový veslařský kanál, s čímž počítá i územní plán kraje. Štěrkovny navíc svou prací kopírují tento záměr, jenže je to stále jen vzdálená vize.
„My nyní těžíme ještě o kus dál, v lokalitě, kde má být budoucí vratný kanál veslařské dráhy. Aby tu jednou opravdu stála, to je obrovská akce přesahující několik volebních období. Pokud bychom měli vytěžit plochu pro celý veslařský kanál, je tu pro nás práce na deset i patnáct let,“ tuší Vítek.
Samotný veslařský klub se může za pár let ocitnout před složitým rozhodováním, jestli se vrátit do města, kde má krásnou loděnici a jejich svěřenci to do ní budou mít blízko, ovšem o vodu v Moravě se budou najisto dělit s výletními plavbami i dalšími aktivitami plánovanými pro oživení řeky. A nebo zda zůstat u Grygova, kde už budou zvyklí, a s vizí, že tu jednou vznikne jediný umělý veslařský kanál na Moravě.
„Zatím nevíme. Máme příslib, že nás město zpět na řeku Moravu alespoň částečně pustí, takže se budeme moct vrátit. Doma jsme ve městě, kde máme zázemí a loděnici s klubovým životem. Ale jestli u Grygova zůstane částečně naše zázemí, to je daleko. Veslařský kanál je vize na deset let, nebo spíš pro některé z nás až do důchodu,“ tuší šéf klubu Slepička.