S klubem prožíval požár i katastrofální povodně, a tak může vyprávět. „Celá rodina jsme zažili s házenou hrozně moc. I dnes, když se ráno probudím, tak první, na co myslím, je házená,“ přiznává 81letý Václav Dobeš.
Ženská házená v Olomouci vznikla v roce 1919 a jako ASO Olomouc získala během válečných let deset mistrovských titulů. Máte na to klukovskou vzpomínku?
Je to doba hodně minulá, kterou znám jen z doslechu a toho, co jsem si vždycky přečetl v novinách. Jako Olomoučáci jsme ale vnímali, že je tu hodnotný sportovní oddíl ASO Olomouc, který má úspěchy. To však ještě byla česká nebo národní házená. Házenkářské hřiště bývalo na Česneku, tedy u Envelopy v místě dnešní vysokoškolské menzy. Proč se tomu říkalo Česnek, nevím, ale pod tou přezdívkou jsme to místo všichni znali. Bývalo tam fotbalové hřiště a u něj i házenkářské, obě škvárová.
Za ASO tehdy válela Jiřina Nožířová, která se prosadila i v Zoře po přechodu na handball a zvěčněná je také na olomouckém orloji. Jak jste ji poznal?
Byla to ikona, ročník 1920 a házenou zvládala na vrcholové úrovni, tedy první ligu až do 46 let. Kromě toho hrávala výborně i tenis a jezdívala na veteránské turnaje.
A také byla manželkou Otakara Nožíře, fotbalové hvězdy SK Olomouc ASO a prvního olomouckého hráče v národním týmu.
Přišel sem ze Slavie a bydleli spolu kousek od stadionu v Bořivojově ulici. Oto byl známá figurka, pamatuju si, že ještě v pětaosmdesáti letech běhával svůj okruh kolem Lazců a přes parky. Měli i dceru Jiřinku, která hrávala házenou, ale také to byla pěkná holka a stala se první miss Severomoravského kraje.
Jak jste se k házené dostal?
Bylo mi patnáct, když jsem odešel do České Třebové na železniční průmyslovku a přímo u internátu bylo hřiště, kde jsem k házené přičichl. Tam jsem začal. Jenže ještě než jsem skončil maturitou, měl jsem špatný úraz levého lokte, a protože jsem levák, už jsem se do toho znovu nedostal. Po návratu jsem začal na Novém Světě, předměstí Olomouce, trénovat děvčata, která měla o házenou zájem. Po pár týdnech mě přetáhl pan Hejtmánek do Zory, lidé chyběli, tak byli rádi, že přišlo pět děvčat s trenérem.
To už měla Zora současné hřiště, které stavěl mecenáš Josef Ander jako součást velkolepého sportovního areálu.
Ano, házená se tu začala hrát už za pana Andera. Fotbalový areál převzala Sigma a nám padlo do vínku tohle hřiště. V rohu býval výklenek, kde se schovávaly sítě a další materiál. Na něm býval venkovní ring, kde se boxovalo. Všechny sporty se odvíjely tady, hala Dukly tehdy ještě neexistovala.
To bylo koncem padesátých let a začala se tu rodit silná generace.
Každé ligové družstvo muselo mít mládež a velkou roli sehrál učitel Jan Krumplovič ze Slovanského gymnázia. Moje žena, která tam tehdy chodila, mi vyprávěla, že pan učitel tenkrát přišel a řekl: „Děvčata, která chcete mít jedničku z ruštiny, budete hrát házenou.“ Začalo to tedy trochu úsměvně, ale holky to chytlo, byl to kamarádský trenér a během dvou let, tedy v roce 1960, už byly mistryně republiky mladších dorostenek. Za rok to zopakovaly už jako starší dorostenky a po dvou letech došly do žen.
Házenkářky Zory Olomouc, které v sezoně 1966/67 získaly první titul v historii klubu.
A tento tým také vybojoval první titul od přechodu k handballu v sezoně 1966/67?
Ano, to družstvo začalo hrát za ženy, ale postupně z něj zůstaly čtyři hráčky - Líba Dohnalová, moje žena, tehdy se jmenovala Jitka Jáhnová, Šmídová a Hausknechtová. Přinesly mladou krev starším spoluhráčkám a začalo se hrát nahoře. Během roku 1965 začal tým trénovat bývalý hráč Pozemních staveb Honza Tlačbaba. To byl člověk, který když viděl někde v okolí šikovnou holku, dokázal ji do týmu přivést. Z Kunovic, z Karviné nebo Brna. Takto doplněné družstvo získalo v roce 1967 titul po domácím vítězství na Bohemkou. A bylo to vítězství trochu očekávané, protože jsme už rok předtím měli stříbro a směřovali jsme k tomu.
Bylo to také završení období, kdy se klub musel vzpamatovávat z požáru šaten v roce 1964.
Stávaly hned u hřiště a vedle byla také dřevěná hospoda. Vzplanuly v říjnu a všechno shořelo, neměli jsme ani dresy a registračky. Ostatní kluby z okolí se na nás skládaly, aby mohla mládežnická družstva sehrát zápasy.
Jednou hrála Zora i zápas na trávě Androva stadionu. Jak k tomu došlo?
Na škváře se tenkrát nedalo hrát, protože byla rozmáčená, tak jsme vzali zavděk tím, že jsme mohli hrát na trávě sousedního fotbalového stadionu tehdy ještě Moravských železáren. Ta tráva tenkrát nebyla tak pěstěná a sestříhaná jako dnes. Ve velkém vápně se nalajnovalo hřiště 40 krát 20 metrů a hrálo se. Pamatuju si, že jsme hráli proti Spartě a vyhráli jsme 2:1. Bylo to i tím, že zápasy tehdy trvaly jen dvakrát dvacet minut.
V klubu jste zažil i ničivé povodně v srpnu 1997.
To pamatují všichni Olomoučáci, když přišla velká voda. Shodou okolností jsem byl zrovna na ochozu před halou a pozoroval jsem, co se děje. Najednou to zahučelo a ze všech stran se valila voda na hřiště. Betonové stupně tribuny vodu zastavily, ale dosáhla téměř až nahoru. Když jsme pozorovali tu spoušť, uslyšeli jsme najednou obrovskou ránu z haly, to povolila zadní vrata a voda se valila přes kotelnu dovnitř. Během pár minut byla hala zalitá vodou do výšky dvou metrů. Postupně se urvala parketová podlaha a plavala i s brankami na hladině, bylo to jak ve strašidelném filmu. Za pár hodin voda opadla, to jsme ale teprve uviděli, jakou za sebou nechala spoušť. Místo rovné podlahy jsme měli dráhu na cyklotrial.
V srpnu 1997 spláchly zázemí házenkářského klubu z Olomouce povodně.
Jak si oddíl s takovou pohromou poradil?
Povodně byly tragédie, ale my jsme byli samozřejmě pojištění. Jenže u Pojišťovny Morava, která zkrachovala dříve, než nám proplatila všechny rekonstrukční práce. Rozpočet byl sedm milionů a nám zůstal schodek tři miliony korun. Peníze jsme museli shánět porůznu a táhlo se to s námi nejméně dalších pět let, než se nám vše podařilo srovnat. Trénovat jsme jezdili po okolí, do Kožušan nebo Kostelce na Hané, jediná další provozuschopná hala byla na Dukle. Ani jsme nevěřili, že se z toho dostaneme.
Pojďme raději k těm hezčím zážitkům.
Rád vzpomínám na začátek interligy v roce 2002, kdy jsem dělal vedoucího družstva a tým trénoval Luboš Krejčíř. Podařilo se dát dohromady kvalitní družstvo a třikrát vyhrát titul v letech 2003, 2004 a 2008. Také jsme hrávali evropské poháry. Na Zoru přišel mecenáš pan Tomeček, který měl v žačkách dceru a ta postupně dorostla až do žen. Měl zájem, aby klub působil i v pohárech, takže jsme hráli s maďarským Debrecenem, rumunskou Brailou, s Dánkami, Srbkami a dalšími. Ještě dříve za éry trenéra Honzy Gogola jsme hráli v Rusku na Dněpru a letěli jsme vojenským letadlem, které nám poskytl ministr Baudyš. Na to se hezky vzpomíná.
Co byste chtěl ještě s házenou zažít?
Těžko říct, protože jsme toho celá rodina zažili s házenou už hrozně moc. Moje žena hrála léta reprezentačně, potom začala dělat u juniorského družstva s panem Krejčířem lékařku. I dnes se ráno probudím a první, na co myslím, je házená. Mám i jiné zájmy, ale hned musím posbírat všechny zprávy. Na počítači dělám bulletiny a písemnosti pro klub. Žiju tím denně. A přál bych si, aby se podařilo vyhrát titul a znovu jsme si zahráli evropské poháry.
Házenkářky Olomouce, které získaly titul v roce 2008.
Historické milníky ženské házené v Olomouci1919 - na jaře začal redaktor J. Riedl s děvčaty na hřišti SK Olomouc u řeky Moravy naproti Klášterního Hradiska provozovat tělovýchovu a sport. Z padesátky dívek zůstalo patnáct, které začaly hrát českou neboli národní házenou. 1922 - tým SK Olomouc hrál na hřišti Česnek na tř. 17. listopadu, mistrovské soutěže neexistovaly. 1938 - první mistrovskou soutěž přebor Sokola na Všesokolském sletu vyhrála děvčata z Náměště na Hané, která vzápětí přešla do ambiciozního SK Olomouc ASO. 1939-1949 - SK Olomouc ASO získalo titul desetkrát po sobě s výjimkou roku 1945, kdy se mistrovství nehrálo. Po komunistickém převratu v únoru 1948 a znárodnění přichází rodina Anderů o ASO a už nemůže být mecenášem olomouckého sportu. V roce 1949 je v Olomouci ustavena mezinárodní házená, na kterou klub přechází. 23. 7. 1950 sehrály první mistrovský zápas v handballu OD Olomouc - Sokol Vinohrady s výsledkem 2:1 (1:1), když autorkou obou branek byla Matalíková. V soutěži nakonec skončilo družstvo třetí. 1956 - házenkářský oddíl se stal součástí Tělovýchovné jednoty Slavoj Zora Olomouc.  1. 10. 1964 - při požáru dřevěných šaten shořelo oddílu prakticky vše včetně míčů, dresů, kronik a registračních průkazů. 1966/67 - úspěšný mládežnický trenér Jan Tlačbaba přivedl Zoru k prvnímu mistrovskému titulu v mezinárodní házené. 1997 - řeka Morava zalila Olomouc a vtrhla i do areálu Zory, kde vyplavila hřiště i halu. Rekonstrukce si vyžádaly 7 milionů korun, kvůli krachu Pojišťovny Morava je klub musel splácet po částech v následujících letech. 2002 - vznik společné československé interligy, kterou dosud Zora nikdy neopustila. 2003, 2004 - dva mistrovské tituly v řadě získal zřejmě nejsilnější tým Zory v historii, který pak tvořil i jádro reprezentace. 2007/08 - dosud poslední mistrovský titul získala Zora stejně jako oba předchozí pod vedením trenéra Lubomíra Krejčíře. 2019 - Zora slaví 100 let, začíná 63. sezonu v nejvyšších soutěžích (36. ročníků v 1. lize Československa, 9. ročníků české extraligy a 17. ročníků společné interligy), což z ní činí nejčastějšího účastníka elitních soutěží žen ze všech celků České republiky i bývalého Československa. |
