"Tabulky určují cenu hráčů do sedmatřiceti let. S tak starým chlapem jako já asi už nepočítaly," připomněl svůj věk s nadhledem Okáč, který se do ligy vrací po roce v druholigové španělské Plasencii. Ne k Houserům, kde naposledy doma působil, ale ke konkurenci.
"Věděl jsem, že u Houserů není na pozici pivota místo. Jiná možnost nebyla, když jsem chtěl hrát v Brně," vysvětlil 217 centimetrů vysoký veterán. S Housery přitom ještě na začátku léta trénoval.
"To bylo v době, kdy jsem počítal, že se vrátím do Španělska. Ale neuznali mi statut hráče Evropské unie, tak z toho sešlo," dodal Okáč.
Španělé ho přemlouvali. Okáč, který se už necítil na to, aby hrál celé zápasy, se při odmítání jejich nabídek uchýlil ke lsti: zkusil nasadit svoji cenu tak vysoko, aby Španělé dobrovolně ustoupili.
Teprve poté, co se ukázalo, že Plasencia může dát hodně peněz, se Okáč rozhodl jít s pravdou ven. Podepsal v Brně, kam se chtěl vrátit. Nebude za hvězdu, na které stojí zápasy. V Brně je domluvený na pozici střídajícího hráče.
"Za dvojicí Svoboda - Benda zeje velká mezera. A taky - od koho jiného by se to mladí jako Prachař mohli naučit?" řekl k angažování legendy českého basketbalu trenér Miroslav Pospíšil.
Okáč doufá, že nejde jenom dohrát poslední rok kariéry. Má sice z koupaliště zlomený malíček na noze, ale to překonává hladce. Koupil si jen o číslo větší boty, aby ho na prst netlačily, a jinak se cítí dobře. Přeje si vydržet ještě dva roky.
"V mém věku je důležitá motivace, a ta se se změnami klubů obnovuje. Nové prostředí mne dobře nabudí," říká Okáč. "Vstával jsem vždycky s potížemi, nejsem žádný skřivan, a po zápasech potřebuji delší čas na protažení. Ale kdyby mne basketbal nebavil a cítil bych se špatně, nikam bych se nehnal," tvrdí.
