"Samozřejmě jsem dostal hodně otázek na to, zda si v Burgosu nezapomněli přečíst moje datum narození, ale s tím já počítám. Teď jsem rád, že jsem nikde oficiálně neohlašoval konec kariéry, to bych vypadal jako ještě větší kašpar," směje se Okáč.
Loni už měl do sportovní penze nakročeno, po nevydařeném angažmá v Prostějově se odebral na farmu v Olomouci dělat hrajícího kouče. Zdálo se, že přesun z palubovky na lavičku je tentokrát už definitivní.
Jenže nenechte se zmást. "Druhý nejstarší kluk měl pětadvacet, nebylo to úplně ono. Za ten rok mi basket začal zase chybět," uvažoval Okáč.
Všechno však přebil telefonát trenéra Nete Bohigase, známého z dřívějších působení v Plasencii a Cáceresu. Přišel v létě, kdy Okáče nic nebolelo, navíc se trefil do příznivých okolností. Češi už ve Španělsku nejsou bráni jako cizinci mimo Evropskou unii, ale jako domácí hráči.
"Nebudu tedy zabírat místo nějaké skutečně velké posile, nebudu muset hrát čtyřicet minut za zápas. Tohle bylo klíčové," přiznává brněnský patriot.
Napřed si ověřil, zda další sezonu vydrží tělo. Dva týdny trénoval, než nabídku mohl přijmout. "Heroické výkony čekat nemohou, ale cítím se dobře," podotkl. Pak zašel za dávným kamarádem Ádou Pospíšilem, s nímž měl působit u prostějovské mládeže.
Chtěl vědět, co si o tom souputník myslí. "Řekl mi, že bych to měl vzít, samozřejmě to řekl po svém, to do novin moc není," směje se Okáč. Odlétá tedy příští týden.
Na španělský životní styl si 217 cm vysoký pivotman zvykl, sedí mu tamní mírné podnebí. "Miluju i Brno, jsem v tom trochu rozpolcený. Nejraději bych to měl půl na půl," říká. V Burgosu, městě napůl cesty mezi Madridem a Billbaem, střídá dalšího bývalého reprezentanta Martina Idese. Tomu se ve Španělsku naopak příliš nelíbilo.
Bude to poslední štace? "Jó, to kdybych věděl…" dumá Okáč.
