V srpnu 2013 jel Zdeněk Štybar svoji druhou Vueltu kariéry a před sedmou etapou do Maireny de Aljavare měl od rána jakési vnitřní tušení, napovídající mu: Dnes bys to mohl zkusit!
Sto kilometrů zbývalo do cíle, když přijel k autu svého sportovního ředitele a řekl mu: „Před cílem má být malý kopec. Jestli tam někdo půjde do úniku, zkusím to taky.“
Přesně to se také stalo.
Zaútočil Philippe Gilbert, tehdy v dresu BMC, a Štybar si pomyslel: S ním tam musím být! Pověsil se za Belgičana a potom... Ve sprintu porazil mistra světa. „Sice jen o fous, ale i to se počítá.“
Patrick Lefévere, manažer Štybarova týmu, právě po této etapě pronesl: „Teď už je jednoznačné, že Zdeňkova budoucnost je na silnici, ne v terénu.“
O šest let později závodí Štybar a Gilbert společně v barvách Lefeverova týmu a na Vueltě 2019 platí v sestavě Quick-Stepu za dva nejzkušenější. Oni mají být muži pro úniky a útoky. Dva matadoři, kteří se pokusí o etapová prvenství.
V páteční etapě to byl Gilbert, kdo se do úniku vydal. Z desetičlenné skupiny uprchlíků vydržel společně se Sergiem Henaem v čele nejdéle, ale jakmile najeli na rampy brutálního stoupání Mas de la Costa, přiřítili se k nim Quintana, López a spol. a Gilbert si najednou připadal, jako když se kolem osobního vlaku prožene šinkanzen.
V sobotu je pro změnu řada na Štybarovi. „Zkusíme být v úniku, tak jako každý den. Jsme opravdu hladoví po vítězství,“ říká český cyklista na startu ve městě Valls do mikrofonu Eurosportu.
Je očekávatelné, že největší favorité celkové klasifikace budou v sobotu v pelotonu konzervovat síly na nedělní brutální andorrskou etapu - a únik by tudíž neměli za každou cenu nahánět.
Tak uvažují při poradách v mnoha týmových autobusech. Tolik zájemců o únik je nachystáno rvát se v osmé etapě o svoji šanci.
„Astana se za uprchlíky nepožene, favorité se budou šetřit. Mohli bychom Nika dostat do červené,“ zazní i na poradě týmu Cofidis. Jedenatřicetiletý Nicolas Edet předtím i v horských dojezdech držel přijatelný odstup za nejlepšími a na šestnáctém místě pořadí ztrácí 6:34 minuty.
V červenci Edet po šesti dnech předčasně opustil Tour se střevním virem. „Tehdy jsem si řekl: To je osud. Pokusím se tím lépe připravit na Vueltu.“
A teď skutečně šlape v úniku dne, společně s dvaceti dalšími cyklisty. A je tu i Zdeněk Štybar. Astana za nimi udržuje na špici balíku kontrolované tempo a nechává je jet.
Jenže jich je ve skupině moc. Něco se musí začít dít. Třicet kilometrů před cílem, během stoupání na prémii 2. kategorie u slavného kláštera Montserrat, na sebe začínají útočit. Rozpoutá to Peter Stetina.
Minulý rok promarodil americký jezdec Treku s Epstein-Barrovým virem, letos je zpět na scéně. Útočí osamoceně, později se k němu přidává Fernando Barceló z týmu Euskadi.
„Bylo nás ve skupině jednadvacet,“ poví Stetina s odstupem času. „Bylo mi jasné, že tam je i spousta jezdců, kteří nepojedou poctivě a budou se jen vyvážet za cizími koly. Takové lidi nesnáším.“
I proto údajně útočil. Nechtěl přijet až do cíle v početné skupině.
S Barcelém a pak i s Jesusem Herradou se vyškrábou ke klášteru. Jenže zdejší La Moreneta, černá Madonna, která je patronkou Katalánců, jako by nebyla závodu Kolem Španělska nakloněna.
Začíná foukat protivítr a co hůř, spouští se déšť. „Což úplně změnilo dynamiku našeho útoku,“ řekne Stetina.
Mokrý a rychlý sjezd do údolí se rázem stává podnikem značně nebezpečným. „Už jsem zažil v životě na kole dost nepříjemné pády. Nechtěl jsem riskovat život kvůli malému náskoku,“ přizná Američan.
Opět jsou uprchlíci pohromadě.
Štybar předvádí, že nemá s vodou na silnici problém, je nadále aktivní, chvíli vodí ze sjezdu celou skupinu.
„Celý den jsem se cítil dobře, i ve stoupání, když začaly útoky,“ popíše český cyklista etapu. „Za deště byl sjezd hodně kluzký, ale vypořádal jsem se s tím dobře.“
Totéž nemůže říci další zkušený borec Luis Léon Sánchez z Astany, jenž začíná zaostávat. Na čele úniku se vytváří nová čtyřčlenná skupina: Guerreiro, Tusveld, Barceló, Aranburu.
„Stíhat je bylo v tom dešti trochu chaotické, ale zvládli jsme to,“ řekne Štybar.
Tři a půl kilometru před cílem jsou opět pohromadě. Mokré kruhové objezdy se stávají náročnou zkouškou technických dovedností. Martijn Tusveld ze Sunwebu své kolo neukočíruje, podsmekne se mu, leží na zemi. Útok kvarteta jezdců je i díky mimořádnému Štybarovu úsilí zlikvidován.
Vtom vypálí 3200 metrů před cílem vpřed Tobias Ludvigsson z týmu Groupama-FdJ.
Švéd je skvělým časovkářem. Už jsou v ulicích města Igualada, na rovině. Ano, Ludvigsson by to mohl dokázat. Štybar nabádá sám sebe: Jdi po něm, tohle může být klíčový okamžik.
Nebyl. Ovšem to Štybar v tu chvíli neví. Rozpoznat rozhodující útok bývá občas věštěním z křišťálové koule.
Už je u Švéda. Krátce se ohlédne přes rameno. Kde jsou ostatní? Je tam mezera. Dobře, zkusím to. Mine Ludvigssona a vydává se vstříc cíli. Ještě 1 700 metrů. Už má náskok, deset, dvacet, čtyřicet metrů. Soupeři zaostávají o sedm sekund. Štybar si jede pro etapu.
Jenže vlna, valící se za ním, je mocná. Náskok přestává narůstat. Vlna se blíží a 1 100 metrů před metou se přes něj převalí. Štybar se jí snaží držet, zatíná zuby, ale brzy pochopí: Už jsem ze sebe při útoku vydal příliš mnoho sil.
Projede cílem čtrnáctý.
„Jsem zklamaný, protože jsem měl velkou šanci na vítězství,“ svěřuje se. „Když jsem po dojetí Ludvigssona pokračoval sám, doufal jsem, že vyhraju. Ale naneštěstí to tak nemělo dopadnout. To je život, to je cyklistika.“
Němec Nikias Arndt naopak slaví. Během dne se na vytváření tempa úniku moc nepodílel, těžil ze skutečnosti, že Sunweb má ve skupině dva jezdce. Jeho mladý kolega Tusveld tahal tempo, pokrýval útoky, sám útočil. Arndt „seděl“ v závětři skupiny a čekal. Pak se přepnul do útočného módu.
Na posledních 250 metrech vyrazil.
„Spurtoval jsem tak tvrdě, jak jsem jen mohl. A když jsem se konečně ohlédl, věděl jsem, že jsem vyhrál,“ svěří se.
Už v poslední etapě Gira 2016 dosáhl na vítězství, ale tehdy bylo podivné, přiřkli mu ho až po dikvalifikaci Giacoma Nizzola za nesportovní spurt.
Takhle je to mnohem krásnější.
Triumf věnuje Nicolasi Rochovi, parťákovi ze Sunwebu, jenž tři dny oblékal červený dres a ze závodu jej vyhnal pád v 6. etapě. „Doufám, že Nico sedí u televize a dívá se - a že se rychle uzdraví,“ říká Arndt.
Zatímco se Němec už zpovídá reportérům, Francouz Nicolas Edet stojí za cílem u malé obrazovky a pozoruje záběry pelotonu. Na vrcholu Montserrat měli uprchlíci na peloton k dobru pět minut, ve sjezdu do cíle však jezdci Astany i Movistaru na špici balíku záměrně zvolnili, aby neriskovali pád.
„Snažili jsme se nejprve kontrolovat únik a nechávat mu čtyři pět minut k dobru, ale pak jsme se raději rozhodli dokončit etapu bezpečně,“ říká Dmitrij Sedun, sportovní ředitel Astany. „Bylo by hezké udržet červený trikot pro Miguela (Lópeze), ale mysleli jsme na mnohem důležitější dny.“
Když časomíra ukazuje, že ztráta pelotonu už přesáhla pět minut, začne se Edet v cíli usmívat. Pořád to mají do cíle dost daleko, pomyslí si. Jakmile se ztráta balíku převalí přes zlomový údaj 6:34 minuty, organizátoři navigují Edeta směr pódium. Červený dres tam čeká. A navrch i plyšový býk, jedna z cen pro lídra závodu.
„Pokaždé když jedu na závody, můj malý syn mi říká, ať mu přivezu toho lva, co dostávají lídři na Tour. Tak snad se mu bude líbit tenhle španělský býk,“ povídá Edet, když se už v červené róbě usadí ve stanu pro dekorované jezdce a nadšeně vykládá: „Je to všechno ohromné.“
A je to i symbolické. Před 41 lety, když Igualada rovněž hostila dojezd etapy, se poprvé ve své kariéře oblékl do trikotu lídra Vuelty jiný Francouz, Bernard Hinault.
Také tehdy se odsud o den později vydali cyklisté do Pyrenejí. A Hinault až do konce závodu výsostný dres (tehdy barvy žluté, nikoliv červené) nesvlékl.
Edet ví, že do kvalit jedné z největších legend v historii cyklistiky má předaleko. „Bernard vytvořil tolik rekordů,“ vyzdvihne Hinaulta. „Ale je vzrušující, že zrovna tady jsem ho napodobil. Dělá to můj dnešek ještě krásnějším.“
Neděle v červeném dresu bude pro něj také krásná a zároveň též nesmírně bolavá. Jen 94,4 kilometru po andorrských kopcích. Ale tak těžkých! S 3 370 nastoupanými metry, s pěti vrcholy, možná opět za deště.
Den nelítostné bitvy o „la roja“ v podání top favoritů závodu.
Hned po startu budou stoupat. Vzápětí začne devítikilometrový výšlap na Coll d’Ordino do 1 985 metrů, prémii první kategorie.
Po dlouhém sjezdu se vydají na prémii mimořádné kategorie Coll de la Gallina. Tam se rozhodla minulá Vuelta. Tentokrát vyrazí do průsmyku z těžší strany a vyjedou výš, po 12,2 kilometrech osmiprocentního stoupání do 1 910 metrů.
Co dál? Dvě vrchařské dvojky, tři a půl kilometru šotolinové silnice a na samém konci takřka šestikilometrové stoupání první kategorie do cíle na Cortals d’Encamp.
„Musíme využít tolika hor, abychom najeli co nejvíc času na Rogliče, protože on bude určitě v úterní časovce lepší než my,“ vykládá Nairo Quintana o zájmech stáje Movistar. „Bude to krátká, zato velmi explozivní etapa, během níž nezbude žádný čas na odpočinek.“
Mají za sebou „teprve“ osm dnů Vuelty, ale mnozí z jezdců si připadají, jako by to byly už dva týdny. Komu v neděli nohy vypoví službu?