Rozhodl se přitom mnohem dřív, než jeho tým vypadl ve čtvrtfinále play-off s Opavou. „V podstatě to bylo potom, co jsem se dozvěděl diagnózu té nemoci. Návrat na palubovku byl sice jakž takž možný a docela rychlý, ovšem konci vše nasvědčovalo. Chtěl jsem dohrát sezonu, ale tušil jsem, že další pokračování to asi mít nebude,“ řekl Pospíšil.
Generální manažer klubu Martin Marek řekl, že různí lékaři měli na vaše onemocnění prakticky protichůdný náhled. Podle některých vás mohlo v případě vážnějšího zranění ohrozit na životě. Šel jste tudíž do vědomého rizika...
Tohle bylo hrozně těžké rozhodnutí. Věnovalo se tomu několik doktorů a v tu dobu, kdy jsem se vracel, jsem byl opravdu hodně sledovaný. Neřekl bych, že jsem riskoval zase tak moc.
Momentálně byste se nejraději pral v semifinále play-off s Nymburkem, že?
To je jasné. V play-off je vždycky znát, že týmy hrajou naplno. Celý zbytek ligy tu elitní čtyřku sleduje. Mrzí mě to tím spíš, že jsem věděl, že to bude moje poslední šance na finále.
Co bylo podle vás klíčové v porážce v sérii s Opavou, která jinak byla velmi vyrovnaná?
Dvě koncovky nám moc nevyšly, měli jsme je zahrát líp. Ale to, že k nim došlo, dokazuje, jak to bylo těsné. Mohlo to dopadnout jinak, ovšem to jsou kdyby. Dílčích faktorů byla spousta. Opava hrála velmi dobré kolektivní zápasy, zvlášť doma před vynikající kulisou. Příjemné to bylo i pro nás, ale pro ně jistě příjemnější.
Zdraví vás donutilo vzdát se basketbalu už ve 33 letech, ale i tak jste mezi profesionály stihl 16 sezon. To není zase tak zlé, ne?
Myslel jsem si, že to přijde později, cítil jsem se celkem dobře. Ale těch šestnáct let bylo dlouhých, týmů bylo hodně, protože každý rok se trochu obměnily. Byly to skvělé roky, vzpomínek mi zůstane celá řada.
V Pardubicích jste strávil šest let. Získal jste s nimi několik medailí, zahrál si finále českého poháru, zkusil si i evropský pohár Eurochallenge. Co vám nejvíc utkvělo v paměti?
Všechny ty ročníky byly něčím výjimečné, vždycky tam byla fůra dobrých momentů. Vybral bych asi úplně první sezonu (2009-10), kdy se tu scházel komplet nový tým. Hráči, trenéři i vedení se teprve poznávali, sedlo si to a hned jsme udělali bronz.
Po Martinu Markovi jste zastával roli kapitána mužstva, kterou od vás na podzim převzal Lukáš Kotas. Vyhovovala vám tahle funkce, nebo vás v ní limitovala dobrácká povaha?
Takhle jsem to nikdy nebral. Kapitán týmu má stejně asistenty, kteří s ním řeší různé situace ať už v šatně, nebo jinde. Nemyslím si, že by na mě byl v té pozici nějaký tlak.
Patřil jste i do širšího reprezentačního kádru. Jak vzpomínáte na tohle období?
Na reprezentační srazy jsem začal jezdit celkem brzo, ještě když jsem byl v Ostravě. Byla to ohromná zkušenost. První roky jsem toho moc neodehrál. Absolvoval jsem přípravu, na větších akcích už jsem chyběl. Konfrontace s evropským basketbalem však byla neocenitelná. Spousta mladých hráčů by tohle potřebovala.
Budete chtít u basketbalu zůstat?
To je ještě otevřené. Určitě bych se však chtěl dál pohybovat u sportu. Dělám to mraky let, je mi to blízké.
Uvažoval jste třeba o trénování?
Trenéřinu bych spíš vyloučil. Nejsem na to úplně vhodný typ.
Táhne vás to domů do Krnova, nebo jste za ty roky v Pardubicích zapustil hlubší kořeny?
Tohle bude záležet na tom, do čeho se pustím. Šest let je dlouhá doba je pravda, že jsem v Pardubicích zdomácněl a znám tu hromadu lidí. Pokud budu mít na výběr, asi bych odtud neodcházel.
Co byste na rozloučenou vzkázal fanouškům Beksy?
Chtěl bych jim poděkovat za podporu, kterou týmu dávali. Vždycky to s námi neměli jednoduché, někdy jsme měli výsledky nahoru-dolů. Věřím, že vztahy mezi nimi a hráči jsou dobré. A že se fandové v příští sezoně konečně dočkají finále, když to nevyšlo letos.
