Nikdy si s tyčí příliš netykal - a v Helsinkápch už vůbec ne. Ve středu v tyčkařském sektoru okopíroval svůj výkon z evropského šampionátu před jedenácti lety.
Skočil základní výšku a - skončil. Nadával. "Byl jsem sprostej, ale musel jsem se tomu i zasmát," přiznal. "Jsem trumbera."
Před jedenácti lety prý závod nezvládl psychicky, polekal se laťky. Letos byl příliš zbrklý. "Někdo na mně zavolal, že je dobrý vítr, tak jsem se na to vrhnul a bylo vymalováno."
V úvodu sezony se trápil, trpěl. Ještě měsíc zpátky jej trápilo bolavé tříslo. Netušil, jestli na šampionát vůbec odletí. Ale v Helsinkách? Bavil se. Věřil si.
Stovku zaběhl pod jedenáct vteřin, ve výšce se poprvé od mistrovství světa v Edmontonu 2001 přehoupl přes 200 cm, ještě před šílenou průtrží mračen. "Kdyby pořadatelé udělali malou změnu, mohli jsme mít do deště odskákáni všichni. Stačilo udělat dvě rovnocenné skupiny a upravit."
Jen v úterý večer, po běhu na 400 m, kroutil hlavou. Horší čtvrtku v kariéře neběžel. "Celou proti větru! Celou!" vysvětloval, zabalený v celofánu, chránícím před chladem.
Teploty těsně nad deset stupňů, déšť a silný vítr atlety na severu Evropy ničí. "Příroda se mnou nemazlila," povzdechl si Dvořák. "Doběhl jsem čtvrtku a vlastně mi nic nebylo. Ale prostě se nedalo běžet rychleji."
Na překážkách se projevilo manko z tréninku, způsobeného zraněním třísla. "Neutáhnu to. Jsem lehký, nemůžu se do toho opřít. Za pátou překážkou přišel poryv a už to byly trojskoky," zasmál se.
V disku jej stejně jako zbylé desetibojaře překvapil kruh. V hantýrce mu atleti říkají "držák". "Na třetí pokus jsem si chtěl přezout tretry a vzal jsem si "brusle". Jsem rád, že jsem neupadl," komentoval.
Do tyčkařského sektoru vstoupil jako šestý v průběžném pořadí. Počítalo se: může zaútočit na bronz? "Já jsem s tím nepočítal. A co počítali jiní, mě nezajímá," odmítl.
Hned v rozcvičce jej zamrazilo, při jednom z pokusů jej tyč trefila do hlavy. "Myslel jsem si, že mi to utrhlo ucho," kulil očima.
Po úspěšných 420 cm skákal třikrát na 440. Bezúspěšně. Klel. "Zkazilo mi to celý desetiboj. Jenom ta tyč. Jediný moment," vyčítal si. Troufal si na 470 cm.
Na plánovaný bodový zisk nad 8300 bodů mohl zapomenout. "Nakonec jsem víc spokojený s umístěním než s bodama. Na ty jsem fakt namíchnutý," přiznal. "Něco se povedlo, něco ne," krčil rameny.
Sem tam se usmál. Ve Finsku se mu líbilo. Sedli si s trenérem Mikou Järvinenem, který na šampionátu nahradil Ludvíka Svobodu. "Byla to senza spolupráce," tvrdil.
Pohltila jej atmosféra mezi desetibojaři. "Po čase byla super parta, strašně jsem se bavil, příjemná soutěž," vykládal.
Znovu ukázal, že na stadionu má co předvést. "S mlaďochama, co si brousili zoubky, jsem ještě zatřásl," smál se.
Bylo to jasné - otázky o konci kariéry třiatřicetiletého trojnásobného mistra světa jsou předčasné.
