"V hlavě si to užívám, ale fyzicky to bolí," usmíval se po zápase Chán, v obličeji rudý vyčerpáním. "Přijedu domů, padnu do postele a obložím se ledem."
Na podobnou vytíženost nejste z Nymburka zvyklý. Kolegovi jsem ze srandy říkal, že jste proti Partizanu odehrál stejnou porci minut jako předloni za celou sezonu.
To je pravda (směje se). Pak jsem odešel na rok do Prostějova a to mi strašně pomohlo. Už nejsem takovej rapl.
Všiml jsem si, že jste se hlásil o střídání, ale kouč to ignoroval.
Šoupal jsem nohama, cítil jsem se úplně na dně. Ale kouč se rozhodl mě tam nechat a dopadlo to, jak to dopadlo. Naštěstí dobře.
Většinou na vás v obraně vycházel obrovsky mohutný Australan Jawai. To souboje s ním vás tolik vyčerpaly?
Přesně tak. Takhle fyzicky náročný zápas jsem ještě nikdy v kariéře nehrál. Já nejsem zrovna malej (215 cm, pozn.) a mám i svou váhu, jenže on vážil tak 140 kilo. Přetlačovat se s ním pod košem, to bylo něco.
Aleši, do základní pětky vám pomohlo zranění Petra Bendy. Hrajete parádně, ale napadne vás i otázka, co bude, až se Petr vrátí?
Jasně, to je palčivá otázka. Vždycky existuje šance, že můžeme hrát najednou oba. Určitě to nechci stavět tak, že spolu budeme nějak bojovat. Až se Petr uzdraví, týmu to velmi pomůže.
