"Velmi si vážím toho, jak se ke mně norský klub chová, a na druhé straně mě štve, že mu to teď nemůžu nijak splatit," říká čtyřiadvacetiletá spojka, která získala s Olomoucí v předešlých dvou sezonách český titul.
Do Norska odlétala v červenci s vizitkou nejlepší házenkářky České republiky. Nikdy se z domova příliš nevzdálila, nyní byla sama v cizí zemi.
Jaké byly její první dojmy? "Útěk," odpoví stručně a bez přemýšlení. "A nejhorší na tom je, že když jsem si už na nové prostředí zvykla, tak jsem se zranila." Před zraněním vypadaly běžné dny házenkářky Fabíkové podobně.
V sedm ráno trénink, od dvanácti do čtyř škola, pak odpolední trénink.
"Na ranní vstávání jsem si dlouho nemohla zvyknout a když jsem se domů dostávala kolem sedmé osmé večer, měla jsem toho dost. Ale zase jsem aspoň neměla tolik času si stýskat," míní.
V týmu norského vicemistra se jí dařilo, jak sama říká, střídavě. "Ostatně stejně jako tady. Ale házená v Norsku se s naší nedá v ničem srovnávat. Kromě veškerého zázemí pro hráčky a zájmu médií o tento sport to pociťuji na vlastní kůži na hřišti, kde hraju maximálně čtyřicet minut. Přitom jsem zvyklá hrát celý zápas," vypráví.
Hala v Bergenu,momentálně třetího týmu ligy, má kapacitu tři tisíce diváků. "Není sice plná, ale přijde třeba osm set lidí, kteří dokážou udělat atmosféru. Je to pro všechny takřka společenská událost." Fabíková v Norsku bydlí v domku u trenérových rodičů a má krásný výhled na moře.
"Jsem s nimi stále v kontaktu. Popisují mi vánoční atmosféru u nich. Například místo kapra jí takzvaný pineshot, což jsou uzená jehněčí žebra se zelím, bramborem a zeleninovým pudinkem."
A prodlouží smlouvu na dva roky, jak si přejí v klubu? "Asi bych chtěla někam blíž. Mým snem byla dánská liga, která je nejlepší na světě, ale teď je mým prvořadým cílem uzdravit se," dodala Fabíková.
