„Někdy to zamrzí, ale člověk to musí hodit za hlavu. Jako trenér nároďáku budu pod palbou vždycky, a kdybych se tím měl stresovat, tak to dělat nemůžu,“ oznamuje 45letý trenér, který vede zároveň extraligové Modřice.
Zatímco s nimi letos musel zkousnout finálové zklamání, s českým týmem o minulém víkendu zvládl to, co žádný jeho předchůdce nedokázal. Na mistrovství světa v rumunské Kluži brali Češi poprvé všechny tři zlaté medaile, když ovládli kategorie singlů, dvojic i trojic. „Neberu to tak, že se to povedlo mně. Je to hlavně tím, že jsou dobří hráči. Ale samozřejmě člověka těší, že u toho mohl být,“ hlásí se skromností sobě vlastní Gulda.
Nohejbalové mistrovství světa se hraje od roku 1994 a od začátku to byl hlavně boj Česka se Slovenskem. Proč se povedlo dobýt všechna tři zlata až nyní?
Vždycky nám k tomu něco chybělo. Slováci měli výjimečnou generaci hráčů a v trojkách nás několik let drtili. Na minulém mistrovství světa v Brně nám zase chybělo několik centimetrů, když jsme vyhráli singl i trojky a ve dvojkách jsme měli mečbol. Tentokrát se to povedlo, i když finále singlu a dvojek byla hodně vyrovnaná. Tím, že jsme je obě vyhráli, byli Slováci psychicky dole, a v trojkách jsme je přehráli.
Bude česká převaha nad Slovenskem pokračovat?
Oni to měli postavené na třech čtyřech lidech, kteří postupně skončili. My máme z čeho vybírat, spektrum hráčů je u nás daleko širší. Což je i důsledek lepší práce s mládeží a podmínek.
Dojem z historického úspěchu vám pokazilo finálové zranění Pavla Kopa. Co se mu stalo?
Pavel si přetrhl achilovku. Byl to prakticky nevinný pohyb dopředu, po kterém spadl na zem a asi minutu řval bolestí. Pro mě to byl děsivý zážitek, udělalo se mi zle. Teď ho čeká rekonvalescence, návrat do normálního života by měl trvat asi tři měsíce. Hrát by mohl třeba za tři čtvrtě roku. Ale s jeho mohutnou tělesnou konstitucí nevím, jestli třeba nebude mít strach. Přece jen nohejbal nikoho z nás neživí a člověk potřebuje nějak fungovat.
Jaká je vlastně role reprezentačního trenéra?
Samozřejmě si musím vybrat a vytipovat hráče. Tím, že se naše extraliga hraje na dva dopady, zatímco mezinárodní soutěže jen na jeden, si musím vybírat vhodné typy hráčů. Je spousta těch, kteří jsou na dva dopady výborní, ale nemají takové předpoklady na jednodopadovou hru. S vybranými hráči máme před mistrovstvím dvě soustředění, kde z nich musím vytvořit sestavy, které budou hrát o zlato. Nic jiného momentálně úspěch není a tím, co se nám teď povedlo, už asi ani nikdy nebude. Na samotném mistrovství už je to o nějakém koučingu. Ale musím říct, že máme také výborný realizační tým, který tomu dává hrozně moc a vytváří perfektní zázemí.
Je reprezentační kouč pod tlakem také v nohejbalu?
Určitě ano. Jsou různé nohejbalové diskuse, kde si o sobě přečtu všelicos. Samozřejmě každý má právo na svůj názor, teď mě třeba rozesmálo, když mě na šampionátu zastavil fanoušek a říkal mi, že by v trojce měli hrát Vanke, Kop a Pospíšil. To znamená tři dlouzí smečaři. Když jsem se ho zeptal, kdo by jim nahrál, tak říkal, že by to nějak zvládli. V nohejbalové komunitě mám své fanoušky i svoje kritiky. Moc dobře vím, že vyhrávají hráči, ale prohrává trenér. Ale já sám jsem také sportovní fanoušek a myslím si, že trenér by se měl hodnotit podle výsledků.
Takže teď máte od kritiků na chvíli klid?
Když se v Brně před dvěma lety vyhrály dvě zlaté a těsně jsme prohráli finále dvojek, tak ještě týden běžela diskuse, jak jsem to prokoučoval. Teď je na nohejbalových portálech klid a nic se tam nerozebírá.
V jiných sportech se Češi často inspirují v zahraničí. Ale vy asi nemáte kde, je to tak?
Tím, že jsme největší nohejbalová velmoc, by se ostatní země měly učit u nás. A my se snažíme světu pomáhat v rozvoji. Problém je, že ostatní země si myslely, že změnou pravidel na jeden dopad nám to ztíží, ale paradoxně to nejvíc ztížily samy sobě. Hra na jeden dopad vyžaduje daleko větší nároky a ostatní země by potřebovaly, aby se u nich hrálo na víc dopadů. U nás všichni nohejbalisti vyrostli na tom, že se hrálo na tři dopady, k čemuž se v kategorii žáků vracíme. Kluci se potřebují naučit správnou techniku a údery, na což potřebují čas. Potom zvládnou i hru na méně dopadů, ale obráceně to nefunguje. Jenže ostatní země si to nenechají vysvětlit.
Takže Čechy a Slováky nikdo nedohání?
Třeba Francouzi dřív vypadali, že se postupně lepší, ale poslední dobou u nich žádný progres nevidím. To samé Korejci, kteří doma mají jokgu, což je nohejbalu asi nejpodobnější. Tím, že hrají přes hlavu, z nich šel hrozný strach, jenže při hře na jeden dopad si to nenachystají přesně. Takže člověk ví, že dají pár bodů, na které si ani nesáhne, ale zároveň udělají víc chyb.
Čím to, že má český a slovenský nohejbal tak výsadní pozici? Fotbal je populární skoro všude a hra přes síť – ať už v podání volejbalu, nebo tenisu – taky.
U nás nohejbal ve 30. letech vznikl. A když jsme na konci 80. let spoluzakládali mezinárodní organizaci, tak se toho nejvíc chytli Maďaři a Rumuni. V těch tradičních fotbalových zemích se to nikdy tak neujalo. Sice jsou vidět šoty, jak tam fotbalisti na rozcvičení kopou přes síť, ale nikde se to nerozvinulo do podoby jako u nás. Na mistrovství světa teď bylo 19 zemí včetně třeba Španělska a na hodně místech se nohejbal rekreačně hrává, ale nikdo nemá organizovaný systém soutěží jako my.
Jak daleko má dobrý rekreační nohejbalista k tomu vrcholovému?
Hodně daleko. Pamatuju si, že můj otec začínal s nohejbalem ve třiceti, když skončil fotbalovou kariéru, a takových znám plno. Dnes se kluci připravují od šesti nebo osmi let. Možná se to nezdá, protože nohejbal může hrát každý, ale na vrcholové úrovni je technicky i takticky strašně těžký. Kdyby někdo chtěl v pětadvaceti začít hrát vrcholově, tak podle mě nemá šanci se dostat do špičky.
Takže ani Lionel Messi nebo Cristiano Ronaldo by to Čechům v nohejbalu nenandali?
Myslím si, že ne. Nohejbal vyžaduje komplexní přípravu, aby se hráč třeba naučil nahrávat, hodně náročné je také zvládnout techniku správného provedení smeče.
Jak jsou na tom nohejbalisté se životosprávou? Četl jsem narážku, že dřív se i na mistrovstvích světa uměli „utrhnout“...
Tohle nechci moc rozvádět. Teď je to nastavené tak, že hráčům nedávám žádné večerky, protože vím, že čím víc trenér něco zakazuje, tím je to horší. Nemám problém si večer sednout a dát si pivo v nějaké rozumné míře, ale člověk nesmí být mrtvý. Já hráčům věřím a oni ví, co si můžou dovolit. Ani jeden z nich nechce být druhý, a pokud si porušením životosprávy chtějí ohrozit výsledek, tak je to na nich. Abych někde chodil a hlídal třicetileté lidi, mi přijde zbytečné.
Nicméně nohejbal má pověst sportu, který má k pivu blízko.
To má, nohejbalisti samozřejmě umí slavit. Ale nelíbí se mi, když z toho někdo dělá pivní sport, protože na vrcholové úrovni je potřeba tomu dávat hodně. To, že nohejbalisti umí slavit, je další věc, ale to asi platí i v jiných sportech.
