Jenže Noah Lyles bourá zavedené stereotypy. Rád se odlišuje, vyčnívá nad ostatními. Výsledky i cirkusáckými oslavami. Americký sprinter až nápadně připomíná Usaina Bolta. Ale zatímco jamajský rekordman zkouší prorazit na fotbalových trávnicích, mladík z Floridy baví fantastickými výkony na dráze.
S úchvatnou sezonou se Lyles rozloučil v neděli v Ostravě na Kontinentálním poháru. Ovládl běh na 100 metrů a i on přispěl k celkovému vítězství výběru Ameriky pod vedením legendárního dálkaře Mika Powella.
Kontinentální pohár v Ostravě |
Píše se rok 2003. K šestiletému Noahovi v noci neustále přibíhá maminka Keisha. Mladého gymnastu sužuje ukrutný kašel, dáví se, nemůže dýchat. Postupně se přidává i tupá bolest břicha. Na kariéru profesionálního sportovce to rozhodně nevypadá.
Ale o rok později Noah podstupuje operaci, která jeho trable výrazně zmírní, za pět let poprvé kluše po oválu. Ještě na střední škole poté Lyles uslyší od trenérů: „Máš velká chodidla, budeš opravdu rychlý.“
Nemýlili se. Lyles společně se svým bratrem Josephusem – také výborným čtvrtkařem – v osmnácti letech podepisuje lukrativní smlouvu s Adidasem. Oděvní gigant nabídl hochům osmiletý kontrakt, který představuje naději pro oba atlety, ale i chudou matku samoživitelku.
Lyles tak nešel tradiční cestou amerických sprinterů přes některou z univerzit. Naopak se už jako teenager stal profesionálem. „Když jsem ho poprvé viděl na dráze, všiml jsem si jeho pohody při běhu a toho skvělého závěru,“ popisuje jeho trenér Lance Brauman.
Právě v závěrečných metrech Lyles drtí soky, tady rozhoduje o vítězství a úžasných časech. Tedy zatím hlavně na světových mítincích: účast v americkém výběru pro olympiádu v Riu 2016 mu totiž utekla o jedno místo, loni na mistrovství světa v Londýně si zase v rozběhu poranil zadní stehenní sval.
Noah Lyles vyhrál závod na 100 metrů.
Letos na dvoustovce ovšem ještě neprohrál. Pět startů = pět vítězství. „Jsem výjimečný v tom, že mám dost vytrvalosti, abych nejvyšší rychlost dokázal udržet déle než ostatní,“ domýšlí Lyles, jenž teprve před dvěma měsíci oslavil 21. narozeniny.
Hned pětkrát dokázal Američan smrsknout čas v cíli pod 20 sekund. Výkonem z Monaka 19,65 sekundy vévodí letošním tabulkám. V těch historických mu patří desáté místo. V tak mladém věku v minulosti nebyli rychlí ani Usain Bolt nebo Yohan Blake. Navíc Lyles hodlá v budoucnu prorazit i na poloviční distanci. Teď okupuje třetí příčku letošních výkonů (9,86 sekundy).
„Když to zpětně hodnotím, byl to téměř ideální start mezi profesionály, jaký jsem si mohl přát. Běhal jsem skvělé časy a zvykl si na nový tréninkový režim. Také jsem se zranil, ale zase jsem zjistil, co moje tělo potřebuje,“ vypráví neustále usměvavý Lyles.
O případném srovnání s jamajským fenoménem ale nechce příliš slyšet.
„Usain je skvělý atlet, překonal celou řadu rekordů, ale teď jsem tu já,“ říká sebevědomě. „Pokud se někdo stane tvým idolem, půjdeš v jeho stopách, ale nemusíš ho nikdy překonat.“
Americké sebevědomí v sobě rozhodně nezapře. Ostatně nedávno si na pravou stranu těla, přímo pod žebra, nechal vytetovat nápis IKONA. Přesně takového titulu chce Lyles v budoucnu dosáhnout. „A taky se postarat o to, aby atletika byla i mimo olympiádu ve Spojených státech populární,“ přidává.
Právě k té v Tokiu 2020 upíná Lyles zrak. Velký test jeho psychické i fyzické zdatnosti přijde už za rok na světovém šampionátu v Dauhá. „Chci, aby lidi o mně říkali: To je to dítě, které sem přijelo vyhrát.“
Skvělé časy musí teď Lyles potvrdit nejblyštivějšími tituly. V konkurenci nejrychlejších mužů světa se poté vybičuje i k překonávání rekordů. „Rychlí soupeři mě dělají rychlým,“ uzavírá.
