„Cítím se v ní moc dobře,“ řekla Ogrodníková. „Hodně let jsem trénovala sama. Nechci říct, že to nebylo fajn, má to svoje plusy, ale ve dnech, kdy jste unavenější, vás skupina drží více při životě a v dobré náladě. Jsme taková velká oštěpařská rodina.“
Odchovankyně Atletiky Poruba a později členka SSK Vítkovice je nyní v Dukle Praha. Před odchodem k světovému rekordmanu Janu Železnému se připravovala pod vedením svého partnera Vítězslava Veselého.
„Pro Víťu to nebylo jednoduché, protože měl několik rolí... Přítel, trenér a stále závodník. Chtěla jsem mu ulevit, a tak jsem se domluvila s Janem Železným,“ uvedla oštěpařka.
Viděla jste nějaký závod, v němž Jan Železný házel?
Na nějakém jsem určitě byla. A určitě doma v Ostravě na Zlaté tretře. To si vzpomínám, že jsme jako děti dostaly noviny, abychom si na ně sedly, aby nás nebolely zadky, protože na vítkovickém stadionu tehdy ještě byly betonové ochozy. Ale chodila jsem se dívat také na další atlety, i když jsem často vůbec nevěděla, kdo to je. A k tomu jsem od nich chtěla mít v deníčku co nejvíce podpisů.
Předvádí vám trenér i nějaké své hody?
Když nám vysvětluje něco technického a chce po nás nějaký pohyb, tak jen s otevřenou pusou i očima koukáme, jak je možné, že to v sobě pořád má. Ptám se ho, proč to neudělám jako on. Říká, že si musím najít svou cestu na ten správný pohyb. Že ho sice mohu kopírovat, ale lepší je najít si svůj způsob.
Je velký rozdíl být součástí větší tréninkové skupiny, jako nyní, kdy vás je šest, anebo trénovat v menším počtu?
Je. Zatím v tom vidím především pozitiva, i když po delší době si možná můžeme lézt na nervy, protože se pořád vídáme. Asi každý ve své práci, když dělá v kolektivu, si chce čas od času od lidí kolem sebe odpočinout. Ale my jsme si docela lidsky sedli. Motivujeme se a posouváme dopředu i tím, že někdo hodí nebo skočí dál. Ten druhý ho chce překonat. Měla jsem to tak s Víťou.
Ve skupině je vás šest. Žene vás dopředu i soutěživost?
Ta je tam velká. Když běháme překážky, tak se předháníme. Totéž při startech z bloků, při odhodech... Hecujeme se, sázíme se o kávu, protože jsme všichni jejími milovníky.
Jak dobře jste své nynější parťačky Irenu Šedivou a Nikol Tabačkovou znala z dřívějška?
Nějaký čas se známe. S Irčou a Nikčou jsme v atletickém světě nejlepší kamarádky. Snad si nebudeme lézt na nervy, když teď jsme tolik spolu.
S čím do sezony vstupujete?
Hlavně si přeji zůstat zdravá. Pořád si ještě dávám do pořádku kyčel a záda, což se mi docela daří. Před odletem na jih Afriky jsem pracovala na technice, aby byla s ohledem na tu kyčel co nejšetrnější, aby tolik netrpěla. A zatím je to dobré.
Budete opatrnější, abyste se nezranila jako loni při vašem osobním rekordu 67,40 metru?
Hodně cvičím tu kyčel. Probírala jsem to s fyzioterapeutem. Začala jsem dělat i Feldenkraisovu metodu, což je speciální cvičení. Po sezoně jsem podstoupila i vyšetření, aby se eliminovaly únavové zlomeniny. Dostala jsem doporučení cvičit, cvičit a cvičit.
Na čem potřebujete nejvíce zapracovat?
Rychlostně a silově jsem na tom byla dobře, což se trenér i divil. Jde o to, abych to nějak nepřepálila. Hlavně musím zůstat zdravá a najít v technice prvky, abych házela co nejlépe, co nejšetrněji k mé kyčli.
Předpokládám, že váš největší letošní cíl je olympiáda v Tokiu?
Ano. Ještě jsem na olympijských hrách nebyla. Vždy to byl můj velký sen. Teď navíc vím, že mám na to bojovat i o medaile. Nevím, co se stane, ale budu se tam chtít ukázat co nejlépe.
Limit už splněný máte, že?
Máme ranking jako tenisté. A pro ty, kdo tolik nemohou jezdit na závody, je nastavený přísnější limit šedesát čtyři metrů. Náš atletický svaz si vymyslel, že musím hodit padesát devět metrů, aby mě nominovali. Nevím, zda chtějí předcházet tomu, aby do Tokia letěl někdo, komu se tuto sezonu nedaří, nebo byl dlouho zraněný. Asi jde o nějaké potvrzení výkonnosti. Přitom oficiální limit splněný mám. Trošku se to bije.
