Už jste to rozdýchala?
Pořád se to střídá. Chvíli si člověk říká: „Fakt mám tu medaili, nebo se mi to jenom zdá? Pak mám takový příval emocí, že si uvědomuju, že jsem tu medaili opravdu získala a je to… krásný.
Kdy přišly nejsilnější emoce?
Asi po posledním odhodu, to byl hrozně velký příval. Pak se to najednou zastavilo a jak jsem viděla lidi, co mi přijeli fandit, tak se to zase spustilo. Je to v takových vlnách, já tomu nerozumím.
Jak se vám líbilo čestné kolečko?
Tohle prožívám poprvé a vůbec jsem nevěděla, co se dělá s vlajkou. Ani jsem nevěděla, jestli nějakou vlajku máme. Stála jsem tam a nějak jsem nevěděla.
Od koho jste vlajku dostala?
Víťa (Veselý, přítel a mistr světa v oštěpu) mi ji hodil.
Byl připravený?
Asi jo.
Bála jste se v průběhu soutěže, aby vás další oštěpařky nepřehodily? Každým hodem se blížily.
Bála jsem se. Nevěřila jsem, že ten výkon bude stačit. Říkala jsem si, že to byl skvělý zajišťovák a těch 64, 65 metrů můžu hodit. Myslela jsem si, že tohle bude výkon na medaili. Nečekala jsem, že holky se budou trápit stejně jako já.
Pomohlo vám, že jste v sektoru nebyla sama, ale i s druhou českou finalistkou Irenou Šedivou?
Já do Irči nechtěla moc drbat, jsem v sektoru taková jiná. Ráda si povídám, ráda se směju a Irča je spíš uzavřenější. Čekala jsem, až přijde ona, nechtěla jsem ji znervózňovat. Ale pak doházela, tak mě podporovala.
Kdy vám v závodě bylo nejhůř?
Asi před pátým pokusem, kdy přišly křeče v lýtkách. Když jsem běžela, říkala jsem si, že jestli udělám ještě o krok navíc, dostanu křeče. Bála jsem se toho, to byl asi nejhorší moment.
Obávala jste se, že v případě lepších hodů soupeřek nebudete moc zareagovat?
Přesně a hrozně by mě to mrzelo. Protože bych přišla o šanci bojovat o medaili.
Tu si vyzvednete v sobotu u kostela v centru Berlína. Přijde další nával emocí?
Asi jo. Já se rozbrečím jako malé dítě, jsem hrozně ufňukaná. Ale třeba to zvládnu dobře.
Je celá ta sezona odměnou za roky stagnace?
Prožívám jeden velký sen a dneska se mi splnil další. Za ty protrápené roky je to pro mě strašná odměna.
Hovořilo se o vás jako o jedné z posledních nadějí české výpravy na medaili. Neznervóznilo vás to?
Já se kvůli tomu včera trochu vyhýbala české výpravě, ani jsem nečetla články na internetu, Víťa mi nařídil, že nemám. Až dneska si můžu přečíst všechny ty gratulace. Sama jsem nechtěla poslouchat věty typu - musíš nás zachránit. Sama jsem s tím bojovala, protože jsem věděla, že tam šance je, tak abychom to nezakřikli.
Říká se, že první medaile to vždycky odstartuje. Bude to tak?
Co na to říct? Teď jsem si dokázala, že jsem závodnice, že patřím k lidem, kteří mohu medaile získávat.
Co bude další kapitola?
Olympiáda a… Teď mám první medaili, tak budu bojovat o další.
Stříbrem jste si také zajistila místo na Kontinentálním poháru v Ostravě.
To je pravda! To je vlastně pravda, no tak to je skvělý, já na to zapomněla. Omlouvám se, ale jsem úplně mimo.