„Je to úžasný pocit. Ještě teď tomu nemůžu uvěřit,“ rozplývala se 21letá členka italské profesionální stáje Bepink. Druhou Aafke Soetovou z Nizozemska porazila po 108 kilometrech o téměř čtyři minuty.
Je pro vás domácí vítězství speciální?
Tajně jsem doufala, že bych se mohla umístit do nejlepší trojky. Snila jsem, že bych dres pro mistryni Evropy někdy získala a jsem moc spokojená, že se to povedlo v domácích podmínkách před skvělým publikem. Kopcovitá trať byla stavěná, aby tady česká reprezentace dosáhla nějaký super výsledek. Žiju v Jablonci nad Nisou, proto mi kopce sedí. Když tam trénuje, je to nahoru a dolů. Můžu si vybrat jestli pojedu do Krkonoš, nebo Jizerských hor.
Kdy jste uvěřila, že by to mohlo vyjít?
Když jsem v posledním kole vyjela nahoru na poslední kopec a řekli mi, že mám asi tři a půl minuty náskok. Ve finiši jsem odpočítávala metry a pořád jsem se snažila jet na maximum, kdyby se náhodou něco stalo. Asi pět set metrů před cílem jsem se otočila a pak už jsem si byla jistá. I když na mě přišla v sedmém kole krize, tak jsem ji překonala. Polila jsem se vodou a bylo to v pohodě.
Od půlky třetího z deseti kol jste jela sólo závod. To byl záměr, nebo to tak vyšlo?
Rozjela jsem si svoje tempo už v prvním kopci po startu na kostkách. A snažila jsem se pokračovat, když jsem viděla, že nikdo nejede. Na druhém kopci jsem držela tempo, abychom v úvodním kole úplně nestály na místě. Jela jsem asi na 50 procent svých možností a najednou zůstala na kopci skupinka asi sedmi holek. Bohužel mi tam spadl řetěz, takže jsem musela zastavit a nahodit ho zpátky. Naštěstí skupinka přestala spolupracovat a do konce prvního kola najížděla celý balík. Tak jsem to znovu zkusila rozjet a na vršku druhého kola jsme zbyly už jen tři. S nizozemskou závodnicí jsme spolupracovaly, Italka nechtěla. V nástupu do třetího kola začala ztrácet Nizozemka a v nejhorší pasáži i Italka, takže jsem na nic nečekala a pokračovala ve svém tempu, až jsem zbyla sama. Od čtvrtého kola mě informovaly, jaký mám náskok a snažila jsme se ho držet. Postupně se navyšoval, i když jsem nejela na maximum. Kopec jsem vyjížděla v tréninkovém tempu. Ve sjezdu jsem odpočívala a čerpala energii.
Některé závodnice tam měly nepříjemný pád. Bála jste se trochu?
Sjezd byl hodně náročný. Zvláště pokud tam jela nějaká skupina a třeba nějaká závodnice na chvíli vypadla z pozornosti. Cesta byla navíc hodně rozbitá, dost to drncalo. Zatáčky byly hodně nebezpečné. Zvláště poslední doprava byla velmi prudká. V prvním kole mě to tam dost vyvezlo. Myslela jsem si, že půjdu do diváků. Naštěstí jsem to ustála. Při sjezdu jsem si raději dávala pozor. Pokyn zněl: Neriskuj. Jela jsem 60 kilometrů za hodinu a to jsem nemusela ani šlapat.
Kolikrát jste si předtím projela trať?
Den před závodem třikrát na tréninku, jinak ani jednou.
Kolik fanoušků jste tady měla?
Hodně mě povzbuzovali mladí závodníci. Třeba z Prostějova. To bylo skvělé. Byli tady nakonec i rodiče, o nichž jsem vůbec nevěděla, že přijedou.
Souběžně se jede i Giro. Jak těžké bylo rozhodování, kde závodit?
Šampionát jsem si vybrala sama po domluvě se svým manažerem. Bavil se i s šéfy mého týmu, že by bylo lepší se ukázat doma na trati, která byla postavená tak, aby nám co nejvíce seděla. Zvolila jsem tuhle variantu i proto, že jsem měla na začátku sezony veliké trápení se zraněným kolenem, které se mi vrátilo z cyklokrosové sezony. Pak mě při tréninku srazilo auto, takže jsem začala pořádně trénovat před měsícem a půl. Tohle byl jednodenní závod, na Giru se jede deset etap. Jsem šťastná, že jsem si vybrala dobře. Pro mě je teď více vyhrát tenhle evropský šampionát než etapu na Giru. Ale přála bych si být na pódiu i na závodech série World Tour.
Jaké jsou vaše další plány?
Vím jenom, že můj nejbližší závod je v úterý ve Francii, takže se musím nejpozději v pondělí přesunout. Doufám, že se povezu na téhle vlně až do mistrovství světa.
