Snad víc než tři tituly mistra světa rakouského pilota formule 1, který v noci z pondělí na úterý zemřel ve věku sedmdesáti let, „proslavila“ těžká nehoda na Nürburgringu.
Tenkrát 1. srpna 1976 měl okruh zcela jinou podobu než v dnešní době, byl dlouhý 23 kilometrů. V závodě se čekalo, že Lauda potvrdí prvenství v seriálu a o další kus se přiblíží k obhajobě titulu.
Byly to však děsivé okamžiky, které svět motorsportu sledoval. Lauda ve druhém kole závodu po přezutí na hladké pneumatiky při průjezdu zatáčkou dostal smyk, čelně a pak levým bokem narazil do bariéry a monopost začal následkem exploze palivové nádrže hořet.
Z vozu odlétávaly kusy, byl jak ohnivá koule. Náraz vůz vymrštil zpátky na silnici, kde do něj narazil Brett Lunger a ještě další jezdci.
Lauda přišel o helmu, hlavu mu chránila jen kukla.
Lunger s ostatními jezdci se snažili Laudu zachránit, mávali rukama, přivolávali pomoc. Netrvalo ani minutu od nárazu, než dorazilo záchranářské porsche.
Zemřel Niki Lauda, trojnásobný šampion formule 1 a idol generací |
„Niki seděl s hlavou dopředu a nebyl schopen dostat se z plamenů. Jeden z pořadatelů přinesl hasicí přístroj. Nejlíp, jak to šlo, jsem se snažil to uhasit, ale plameny byly silnější,“ popsal Harald Ertl, který se už nestačil vyhnout hořícímu ferrari a sám také havaroval.
Italskému závodníkovi Arturu Merzariovi se dalším hasicím přístrojem podařilo udělat v plamenech mezeru a dostal se k jezdci. „Laudův řev byl hrozný. Nerozuměl jsem, co křičí, ale dokázal jsem si to domyslet,“ vzpomínal později Merzario, který za svůj čin později dostal cenu fair play.
Lauda utrpěl těžká zranění a rozsáhlé popáleniny na hlavě i celého těla. Bezprostředně po nehodě byl při vědomí a s pomocí svých zachránců byl schopný i stát.
Záběry z místa nehody ukazují, že ještě při nakládání do sanitky zvedal svou ovázanou hlavu z nosítek. Vedle pokožky zejména na hlavě měl ale od vdechnutého kouře také těžce poškozené plíce a po leteckém převozu do nemocnice upadl do bezvědomí.
„Když jsem o té nehodě dozvěděla, nechtěla jsem tomu věřit. Bylo to strašné,“ říkala později Marlene Laudová, první manželka Laudy.
Lékařům se ho podařilo nejen zachránit, ale uschopnit ho tak, že za měsíc a půl už zase závodil.
„Probral jsem se na posteli a neměl sílu se pohnout. O něco později se někdo dotkl mých ramen. Byl to kněz a dával mi poslední pomazání na levé rameno, jedinou část těla, která nebyla popálená. Myslel si, že už jsem mrtvý,“ říkal Lauda později.
Po čtyřech dnech začalo být zřejmé, že má velkou naději na přežití. Nikdo ale nečekal, že se už 12. září 1976 s ještě nezhojenými popáleninami, čili 42 dnů po nehodě, opět posadí za volant. Dojel čtvrtý.
Před nehodou, ze které si odnesl navždy znetvořenou tvář, byl v průběžném hodnocení šampionátu s velkým náskokem první a ani vynechání závodů v Rakousku a Nizozemsku kvůli rekonvalescenci mu v celkovém pořadí neuškodilo.
V Kanadě ale skončil 3. října až osmý a nebodoval, o týden později ve Velké ceně USA dojel třetí. Oba závody přitom vyhrál Laudův velký rival James Hunt, rozhodnout o mistru světa pro rok 1976 se tak mělo na okruhu v japonské Šizuoce.
V nevlídném počasí na deštěm skrápěném okruhu ale vydržel Lauda kroužit jen dvě kola, než se rozhodl, že je „jeho život přeci jen moc cenný“, a odstoupil.
To je to tak hrozné? Až film Rivalové ukázal Laudovi ohořelou tvář |
Podobné rozhodnutí učinilo i několik dalších jezdců, nikoli Hunt, který nakonec dojel třetí. Bral za to čtyři body, o jeden předstihl Laudu a stal se mistrem světa. Příběh rivality i zvláštního přátelství mezi Laudou a Huntem líčí ceněný americký film Rivalové (2013), který natočil oscarový režisér Ron Howard.
V dalším roce 1977 se mistrem světa stal Lauda a se závoděním skončil.
Ne definitivně, v roce 1982 se vrátil do formule 1 zpátky a v roce 1984 získal třetí titul mistra světa.
Lauda patřil k největším postavám historie motorsportu. Obdivovaný za téměř bezchybný styl jízdy.
