Z první desítky klesla až někam k 80. místu, pokud pohoří na nadcházejícím Wimbledonu, namočí se do opravdových problémů.
"Neděsím se toho. Udělám všechno pro to, abych se dostala zpátky nahoru. A jsem optimistka," řekla 20letá Vaidišová v rozhovoru pro MF DNES.
Zatímco v roce 2006 jste hrála semifinále Roland Garros, letos si ho pustíte nanejvýš v televizi. Je vám z toho smutno?
Ani ne. Pro mě znamená Paříž ohromné vzpomínky. Dokážu si docela dobře představit, jak se teď ty holky cítí. Naopak mě to žene dál. Motivuje. Určitě nepobrekávám a neříkám si: Jé, to tenkrát bylo dobře...
Nejste ten typ?
To určitě ne. Vždyť to jsou opravdu jen tři roky. Každý jde zkrátka v tenisu po své cestě, která vede jednou nahoru, podruhé dolů.
Ta vaše teď míří hodně z kopce.
Já jsem celkem optimistický člověk. Kolikrát jsem třeba na kurtu cítila, že to není O. K., ale takové věci se prostě dějí. Je to jen sport, nic mezi životem a smrtí. Tak to vidím já.
Snad. Ale tenis vás živí. Kdy vám tedy za poslední dobu bylo vůbec nejhůř?
Těžké to bylo letos po Austrálii, kdy jsem vypadla v prvním kole. To jsem nevěděla, co dělat. Neměla jsem žádný plán.
Vyskytla se chvíle, kdy jste si říkala: Končím! Budu radši studovat nebo dělat něco úplně jiného?
Ani ne. Já nechci mít za deset nebo dvacet let pocit, že jsem něčeho nechala předčasně. Nechci si říkat, co mohlo být, kdyby...
Je něco, co si za poslední dva roky vyčítáte?
Samozřejmě. Jsou rozhodnutí, kterých lituju. Ale není jediná zásadní věc, kterou bych zpětně měnila.
Buďme konkrétnější. Litujete rozchodu s Alešem Kodatem?
Lidi se mě na to často ptají. Ale já bych ani tohle neměnila. Bylo to v jisté fázi potřeba, chtělo to pauzu, byli jsme spolu deset let. Myslím, že nám to oběma pomůže i do budoucna. Pro nás to tehdy nebyl rozchod ve zlém. Nehádali jsme se, neházeli po sobě talíře.
Jste si tedy teď s Alešem Kodatem, jenž je zároveň i vaším nevlastním otcem, bližší než dřív?
Je to uvolněnější. Každý má svůj život. Člověk si za ten rok uvědomil spoustu věcí. Snaží se je dělat jinak, aby se vyvaroval chyb. Náš vztah je určitě o něco jiný.
Víc profesionální? Od tréninku k tréninku?
My ale hodněkrát jdeme třeba i večer někam spolu. Jinak si ovšem každý zároveň necháváme prostor pro sebe. Nebudu vyzvídat, co Aleš dělá, když je sám.
A naopak?
V mých třinácti nebo patnácti mě jako rodič mohl a měl trochu usměrňovat. Teď je to jiné, je mi dvacet. Třeba večerku jsem ani tehdy nepotřebovala, byla jsem zodpovědné dítě. Řekla jsem: Přijdu v deset. A tak to potom většinou i bylo. Nějakou podobnou zodpovědnost mám pořád. Už to není ani tak vůči rodičům, jako vůči sobě.
Vypadalo to, že když jste se ke Kodatovi po neúspěšném roce vracela, musela jste trochu spolknout svou hrdost. Bylo to tak?
Tak jsem to necítila. My jsme se vážně předtím nerozešli s tím, že mu chci něco dokazovat.
Byl přesto překvapený, když jste se mu zase ozvala?
Myslím, že asi ano. Oba jsme pak přišli se svou představou, jak by to mohlo fungovat. Chvíli jsme to zvažovali. Rozhodně jsme si jeden den nezavolali a druhý už spolu nestáli tři hodiny na kurtu.
Co z věcí, které řekl po návratu, vás nejvíc potěšilo?
Mě hlavně potěšilo, žemám zpátky svůj tréninkový systém, na který jsem byla zvyklá z dřívějška.
Takže jste spokojená?
Mám radost z toho, co děláme. Věděla jsem, že po dvou týdnech naší obnovené spolupráce nepojedu hned vyhrát Roland Garros. Bude to trvat. Není nic objevného říct, že vrátit se nahoru je mnohem těžší než dostat se tam poprvé.
Nedobrali jsme se však k tomu, v čem je problém. Ve vaší hlavě, jak si dost lidí myslí?
K tomuhle se nemusím vůbec vyjadřovat. Proč? Takové názory jsou od lidí, kteří jen vydělávají na neúspěších jiných.
Musí tedy rychle přijít úspěchy. Dali jste si s koučem nějaký cíl?
Zhruba. Nic konkrétního. Rozhodně nemáme nalajnované, kde mám být po měsíci, dvou.
Tak s čím byste v dohledné době byla spokojená?
Když budu vyhrávat jedno dvě tři kola.
Máte nastudované, o kolik bodů teď můžete přijít při Wimbledonu?
Body jsem nikdy nesledovala. Ať už jsem byla na žebříčku kdekoliv.
Teď je však možná rozumné se podívat. Po odečtu bodů za loňské čtvrtfinále můžete spadnout na žebříčku hrozně dolů.
Nejsem hloupá, abych si to neuměla spočítat. Vím, že po Wimbledonu můžu být hodně hluboko. Nebyl by to ale konec světa. Vždycky se dá vrátit.
Jenže zatím to na velký obrat moc nevypadá. Abyste brzy spíš nezačala objíždět kvalifikace.
Nikdy jsem je moc nehrála. Ale jsem s tím smířená. Musím být. Udělám cokoliv, abych se vrátila zpátky.
To zní odhodlaně. Ale Aleš Kodat tvrdil, že nakopnout vás může právě Roland Garros. A pak jste vypadla v 1. kole.
Prostě jsem hrála špatně, nebyl to můj den. Přitom jsem si před tím říkala: Pro první kolo mám dobrý los, ve druhém je Serena a s tou nikdy nevíte.
Co vám nejvíc chybí ke staré dobré Nicole z první desítky žebříčku?
Tak to nevím, jestli ještě někdy taková bude...
Vždyť říkáte, že jste optimistka.
To jo, ale člověk je v šestnácti úplně jiný, má na věc odlišný pohled.
Pochybujete snad o sobě?
Nepochybuju. Ale ani bych se do takové pozice nechtěla vrátit. Jak dorůstáte, o věcech víc přemýšlíte. V šestnácti jste plní nadšení, euforie, chodíte hrát s prázdnou hlavou. K tomu už se nikdy nemůžu vrátit.
Není právě tohle recept: Chodit na kurt s prázdnou hlavou?
S tou dětskou čistou hlavou už to nejde. Když něco zažijete a máte zkušenosti, už nikdy čistou hlavu nemáte.
Nedá mi to: Nerezignovala jste trochu?
Rozhodně ne. Jen mi momentálně jde o to, najít své nové já, které by dokázalo vyhrávat.
Jak jste k němu blízko?
To bych taky ráda věděla.
Ivaniševič jednou vyprávěl, že má v sobě dvě já: hodné a zlé. Máte je taky?
Určitě. Já na kurtu nejsem zrovna hodný člověk. V soukromí jsem naopak celkem klidná, rozvážná.
Aleš Kodat líčil, jak jste kdysi házela vzteky kostičkami od člověče, nezlob se. Občas vás ještě postihnou podobné stavy?
Jasně. Jen už to nejsou kostičky, co létá. (smích) Je sranda, když pozoruju malého šestiletého bráchu, který, když prohrává, mlátí raketama po plotech a dostává záchvaty.
Uklidňujete ho?
Já se jen usmívám, protože to znám od sebe. S bráškama jsme si blízcí. Tomu staršímu je patnáct, už má své dospívající problémy.
Poznáváte se v jeho pubertě?
Já ale nikdy nebyla extra pubertální dítě. Spíš jemi teď líto, že ho kvůli všemu tomu tenisovému létání zas tak nevidím. Vždycky až po dlouhé době. A proto mi přijde, že hrozně rychle roste.
Připadáte si pak sama, že rychle stárnete?
Ježišmarjá, takové myšlenky ještě ve dvaceti nemám. (smích) Zatím se ještě těším, až budu starší.
Co si říkáte, když ve dvaceti nastupujete proti patnáctiletým hráčkám?
Myslíte jako: Jó, to když já byla v jejich kůži? No jo, to je jiná. Jasně, v takovou chvíli si připadám, že jsem stará. Připomenu si, že už to hraju pět let.
Jak se k vám po takové době chovají soupeřky? Necítíte v době mizerie někdy jejich škodolibost?
Možná to tam někde je skryté, ale já to nikdy naplno nepocítila. Rozhodně ne od kamarádek. Často se mluví o tom, jak si jdou tenistky na okruhu po krku, ale já vždycky říkala, že po sobě žádné nevraživé pohledy neházíme.
Radí vám naopak, kudy z krize?
To zase ne. To už radši řešíme boty a jiné blbosti.
Vida, z posedlosti módou jste ještě nevyrostla?
Pořád mě baví, připravuju si modely pro turnaje. Teď jsme třeba dokončovali příští Roland Garros.
Přišlo nám, že letos jste měla v Paříži trochu střízlivější model, ne tak veselý. To kvůli těm výsledkům?
Myslíte, že byl střízlivý? Mně tak nepřišel. Snad neměl tak výrazné barvy, ale jinak tam byla spousta kostiček a čtverečků. V tom nemají prsty ani tak moje výsledky jako móda.A v ní je teď mnohem víc vzorů.
Co bude v módě za rok?
Neřeknu. Jen si počkejte.
Máte teď i na módu víc času, když jste na podzim dodělala školu?
Ano, odmaturovala jsem. A je pravda, že teď mám v tomhle ohledu až nezvyklý klid. Většinou jsem touhle roční dobou lítala po Praze a dodělávala si zkoušky.
Co vysoká škola?
Zatím ne. Když už, tak ji chci dělat naplno, aby mi k něčemu v životě byla. S tenisem bych ji dělala napůl. A to nechci.
Oštěpařka Barbora Špotáková po státnicích říkala, že najednou bude mít v životě určité vakuum. Chce se začít učit španělsky, aby něčím vyvážila každodenní sportování. Čím ho vyvažujete vy?
Úplně jí rozumím. Člověk nesmí zlenivět. Snažím se proto občas dělat francouzštinu, taky hodně čtu. Třeba Moby-Dicka nebo Olivera Twista.
A francouzské klasiky v originále?
Ty jo, tak to bych nezvládla. I když bych hrozně ráda. Francouzština tak libě zní...
Podle čeho si knihy vybíráte?
Různě. Nečtu jen paperbacky, ty člověku moc nedají. Zkouším do toho nějak vkládat klasiky. Rozhodně si ze stolu neberu knihu podle toho, jestli jsem přišla z vyhraného, nebo prohraného zápasu. I když – jednu zásadu přece jen mám.
Jakou?
Před svým utkáním čtu jenom časopisy. Přece v kabině nerozbalím Tolstého, abych pak na kurtu celý zápas probrečela.
