Jenže nikdy jste tady nevyhrála, ani tentokrát. Mrzí vás to?
Je to nenaplněný sen. Ale nejde přece o život. Pokusila jsem se, snažila se, nevyšlo to.
Za rok můžete mít další šanci.
Třeba. I když... Ani nevím, jakým stylem se příště třicítka na Holmenkollenu jede. Je to daleko.
Vítězku vždy přijímá norský král. Vám rukou nepotřásl?
Včera ne. Zato v Trondheimu 1997 ano, tehdy gratuloval všem medailistům z mistrovství světa. A setkala jsem se s ním i při jeho státní návštěvě Prahy, kdy mě pozvali na slavnostní večeři.
Po závodě muselo v sobotu vše klapnout, jinak byste nestihla večerní vyhlášení TýTý. Byl to velký shon?
Naštěstí se nic nezkomplikovalo, ani tiskovka, ani dopingová zkouška. Už 35 minut po závodě mě vezli na letiště v Oslu.
A v Praze jste ještě zajela domů převléknout se do společenského?
Kdepak, dorazila jsem do Top Hotelu v zimním svetru i zimních botách. Až tam na mě čekaly Věra Kocová se šaty a paní Tůmová, aby mě trochu namalovala.
Přiznejte, vy jste věděla, že na vás čeká také jedno zrcadlo pro vítěze TýTý?
Věděla. Jen já, Leoš Mareš a pár dalších lidí. Leoš vymyslel i fór, že půjčím Karlu Gottovi zlatou medaili. Ale detaily scénáře mi řekli teprve na místě. Všude mě před začátkem přenosu schovávali, prý abych byla překvapením večera.
Vyhlásili vás společně s předními herci a baviči. Troufla byste si sama na hereckou roli?
Jedině, kdybych dostala roli lyžařky.
