Už po prvním úseku vám to bylo jasné?
Bylo. Helča přivezla příliš velkou ztrátu. Finky se na štafetu vystonaly, roztrhaly to. Díry za týmy, se kterými jsme teoreticky měly bojovat o bronz, se udělaly moc velké.
Přesto jste svůj poslední úsek rozjela nesmírně rychle. Stále ještě jste ve skrytu duše doufala?
Ne, bronz už byl daleko, zvlášť když je tu trať relativně rychlá. Ale nešetřila jsem se. Na zádech jsem si vezla vynikající italskou sprinterku Follisovou, zlobily i Rusky. Ani o 5. místo se mi nebojovalo lehce. Pohoda z desítky je vinou rýmy pryč.
Bylo podle vás přemrštěné hovořit před startem štafety o útoku na medaili?
Za úplně bláhové snění bych to nepovažovala. Výsledky dalších našich holek z individuálních závodů sice tomu moc nenahrávaly, jenže štafeta je jiná. Kdyby všechny z mančaftu jely v nejlepší formě, tak... Kolik chybělo na bronz?
Třicet vteřin.
Hm, ty zůstaly na prvním úseku.
Být medaile, musela byste si o den přebukovat letenku. Slavnostní ceremoniál štafet bude v Sapporu až v pátek.
To už teď nemá cenu řešit.
Ani dnes nepřišli diváci. Mrzelo vás, že se loučíte s velkými akcemi v tak podivné atmosféře?
Když jedu, kolem sebe nekoukám. Jistě, je příjemné závodit v davu a bouřlivé atmosféře. Ale i na biatlonu, kde chodí desetitisíce lidí, jsou všichni soustředěni okolo stadionu a na trati jich bývá málo. I když tady je poloprázdná i tribuna, to je fakt.
Teď můžete říci: Už nikdy nepojedu žádný závod na olympiádě ani mistrovství světa. Dochází vám to?
Dochází. Ale žádné zvláštní věci to se mnou neprovádí.
