"Tehdy mi vadilo, že jsem ztratila soukromí, že mě lidi poznávají. Ale Matt mi ukázal, že to není špatné." Jedna cesta za moře zvrátila všechno. Přinesla manžela, velkou oporu. A motivaci.
"Na olympiádu se těším. Chci obhájit dobrý výkon. Moje maximum je zatím hodně vysoko. Kdybych střílela zítra, budu mít nejvyšší ambice, protože na to mám."
. Naděje pro Peking předolympijský seriál MF DNES9. dubna vyšlo:
|
Co je nejdůležitější pro střelce?
Schopnost vnímat dobře tělo, svaly. Musíte se naučit stoprocentně je ovládat. Pak sebeovládání. Hlava se totiž časem unaví a vy začnete dělat zbytečné chyby. Je třeba donutit se odložit zbraň, počkat. Co ještě potřebuje střelec...
U vás mě napadá jedna věc: vždy jste říkala, že máte před střelbou jako číslo jedna něco jiného.
To mi vyhrává medaile. Se svou povahou prostě nemůžu brát sport jako to nejdůležitější v životě. Myslet si, že když nevyhraju, zboří se mi svět. Číslo jedna je moje rodina.
V brzké době se chystáte s manželem Mattem i na potomka, že?
Ne že bychom se teď snažili, protože nechci, aby mi bylo na olympiádě špatně, ale když to vyjde, tak to nevadí. A po olympiádě bychom chtěli začít zkoušet. Oba se těšíme. Chceme se usadit.
Vrátila byste se pak ke střelbě?
Věřím, že bych to dokázala, kdybych chtěla. I v malorážce. Naučila jsem se ji. Střelec potřebuje dospět hlavou, aby zvládal vzduchovku i malorážku. Ta je o něčem jiném.
S malorážkou bojujete. Ale čím to, že vzduchovka je váš fenomén?
Mám to hodně vymakané, zbraň už neovládá mě, ale naopak.
Když míříte, na co myslíte?
Jen se soustředím na tělo, na svaly, aby všechno bylo stabilní, abych dělala co nejmíň pohybů. Už se taky snažím pracovat s dechem a ovládat srdce, abych zkorigovala tep.
Co děláte, když se chcete uklidnit?
Povídám si se sebou. Že to zvládnu, že umím, když se mi něco nepovedlo, že to udělám příště líp.
Děláte třeba i dechová cvičení?
Některé věci dělám automaticky, jen si to neuvědomuju. Mám pro to cit.
Kolik procent úspěchu je u vás talent?
Něco určitě ano. Na začátku ledna jsem byla po operaci, šest neděl jsem musela být bez střelby. A v březnu jsem na mistrovství Evropy skončila druhá. Talent bude dobrých šedesát procent. Ostatní je nadřené.
Táta Petr, někdejší mistr světa a trenér, říká, že máte velký dar stability.
Ano. Udělám si polohu co nejstabilnější. Páky jsou vybalancované, těžiště zbraně je srovnané s mým.
Ale svaly musíte mít uvolněné, že?
Drží, ale nejsou v křeči. Stabilní napětí natrénujete v obrovských dávkách, svaly pak v závodě vydrží bez klepání. Je to hodinářská práce.
. Co se jí vybaví když se řekne Čína 78 dní před olympiádou1. Žlutí lidé se šikmýma očima. V Pekingu za námi pořád chodili, všechno nám ukazovali. Šli s námi až k bazénu, abychom se neztratili. 2. Spousta jídla. Někdy je podezřelé, ale nakonec vám docela chutná. A někdy vůbec ne. 3. Velká čínská zeď. Symbol. Kdo tam byl, říkal, že je úchvatná. Během olympiády tam musím, pak už se tam třeba nedostanu. 4. Ohromná spousta lidí. Frmol. Mnoho aut. 5. Trochu špína a kouř. Zatím jsem byla jen ve městech. Ta jsou začouzená a jezdí tam hodně aut. Vsadím se, že okolí je hezké. |
Musíte speciálně posilovat?
Ne. Osmdesát procent všeho je střelecký trénink. Posiluju ruce, břicho. Jezdím na kole, běhám. Hodně jsem změnila názor na střelbu a fyzičku. Jako juniorce mi to šlo, ani jsem nevěděla proč. Teď mě štěstí někdy opouští. Navíc mám zodpovědnost – něco jsem vyhrála, chci střílet dobře. Ne, předtím to nebyly náhody, ale teď vím, co dělám.
Takže už nejste plašan, jak o vás říkal před časem manžel Matt?
Postupně mě toho zbavuje. Bere věci rozumem, já srdcem. I táta jako trenér se mnou má někdy kříž. Dělám si věci po svém, když cítím, že je něco správně. Když mi řeknou, abych z bodu A šla rovnou do bodu D, projdu si ještě body B a C. Potřebuju si některé věci osahat, abych je pochopila. Někdy se třikrát spálím, než zjistím, že to pálí. I v životě.
Kdy naposledy?
V životě jednou, zato hodně. Jsem důvěřivý pitomec. Takže jsem moc vděčná, že mám Matta. Nemusím se ničeho bát. Bez něj bych byla úplně jiný člověk. Sled věcí po olympiádě a změny v životě byly tak rychlé. Nevím, kde bych byla.
Rok po bronzu v Aténách vám bylo zle, že? Přišel rozchod s přítelem, kolotoč akcí, střelby jste chtěla nechat.
Olympiáda je nejvíc, čeho můžete dosáhnout. Ale já zjistila, že to nezvládám. Myslela jsem si, že moje priorita, tedy osobní život, se zhroutila. Odjela jsem na dva měsíce do lázní, od všeho vypadla. Naši mě pak přemluvili, abych odjela do Ameriky na soustředění. A tam jsem mluvila s Mattem.
Co vám tehdy říkal?
Že musím střílet ne proto, že mám talent, ale proto, že mě to pořád baví. Po olympiádě jsem byla hodně dole. Musela jsem zjistit, že ještě není čas odejít.
. Trefovat desítku je návykové. I když se potíte v brněníZpocená jsem, sotva jsem se navlékla do střelecké výstroje, v níž chodím jako golem. Ruka podpírající zbraň brzy bolí.
|
